Není to přímo povídka, spíš můj momentální psychický stav. Není to hezké, spíš... děsivé, ano, to je to správné slovo. Děsivé.
Takhle nějak...
… by to mohlo vypadat. Tmavomodrý svět se žlutými stříkanci. Noc. Všude. Vždycky. Jako ten nejinspirativnější moment, múza rytmicky kývající do přívalu myšlenek a nápadů.
Co napsat?
Nechat ruce samovolně rozběhnout po klávesnici. Nemyslet na to, co píšu. Nemyslet vůbec na nic, jenom na slova, která tvoří věty. Napsat... co? Něco krásného. Co je krásné?
Poslední dobou mě nenapadá nic. Múza zmizela se závěsy, co mi skryly noc. Není tu. Nevidím ji. Nemůžu ven a sužuje mě vědomí, že tam někde je a já k ní nemůžu. A co hůř, že se mi vzdaluje, že utíká. Jde jinam, protože si myslí, že já ji nechci, když se o ni nestarám, když si neužívám každičký moment, kdy tu je. Ale já chci, tak zoufale chci! Chci psát! Chci psát něco krásného! Vyrazí to dech a ty se tou krásnou nebudeš moct pohnout, přesycena, múzo, přesycena sama sebou, svým vlastním kouzlem, vlastním hlasem, svojí dokonalostí! Převedu tě na papír, jen tě chytit! Moci jít za tebou a chytit tě! Tančit s tebou a cítit, jak se do mě vléváš, jak mi půjčuješ svoji moc. Tanec kouzel, kouzelných slov.
Nechat prsty rozeběhnout. Nechat prsty tančit! Nemohu. Nenechají mne. Nechtějí! Nechápou! Jsou hloupí, jsou zaslepení, zaslepení tebou, dni! Ty, ty to všechno kazíš! Přeji si, abys nikdy nebyl! Chci jenom noc, chci jenom tebe, má múzo, můj příběhu! Moje slova.
Nenechají mne. Zaslepení lidé! Ozáření! Jsou tebou ozáření, ty nicnepřinášející dni, ty zabijáku! Kdykoli přijdeš, veškerá krása je pryč. Slova zmizí, krásný hlas utichne. Nenechají mne psát! Že prý teď je pro mne noc nebepečná. Jak zle se mýlí! Každého bych zahnala! Znám všechny cesty po okolí, všechny je mám prochozené, jak jsem tě hledala, kráso. A teď, teď když tě najdu, poklade slov, tak mi tě mají vzít? Sužuji se v psychycké agonii. Oni nechápou!
Mou múzou je noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat