úterý 30. prosince 2014

Touhle roční dobou

3/12/14
Potkávám venku spoustu
spadlých listů
doutnajících nedopalků
zamračených lidí
pobíhajících psů
šedivých baráků
přeplněných popelnic
a občas
ve vší téhle nudě
taky tebe
na zemi mezi listy a nedopalky
v davu lidí čekající na zpožděnej autobus
v parku mezi bezdomovcema a jejich hladovou večeří
v ruinách plných bordelu společnosti
tam všude někde
záříš
a směješ se
a padáš
a já se tě snažím chytit
ale fakt jsi jako hvězda:
moc daleko


Dělám si čaj ve čtyři ráno

Protože prostě proč ne.

Předstírám, že pracuju. Není to pravda. A ne proto, že by mi něco bránilo. Notebook už mám doma tuším třetí týden (a nesnáším ho, protože osmičky) a já i tak jenom ležím doma a... kašlu na všechno, ehm? Jako, vážně. Koupila jsem si CDčko Beatles. (Tribut, jasně, ale to je vedlejší.) Trvalo mi týdny si ho poslechnout. Jako. Co dělám.

(Momentálně poslouchám cover na Teenagers a snažím se dělat něco jinýho než sledovat SPN. Moc mi to nejde. Ale to není to, na co jsem se ptala.)

Poslední Střípky jsou zářijové a poslední článek je ze třetího. Nepsala jsem od té doby, co jsem dokončila soutěžní povídku, což bylo přirozeně v den deadline, dvanáctého. Mimochodem, do Štědrého dne jsem měla odeslat třídní pololetní slohovku, kterou jsem nepsala, abych mohla na olympiádu. Oh, a čtenářák jsem měla odevzdat. Patnáctého. (Tu knihu jsem ještě ani nedočetla.)

Asi si zatleskám.

Chtěla jsem vyhlásit Vánoční knižní adopci, ale ani čtyřiadvacátého se mi nechtělo nic dělat. Možná bych z ní mohla udělat silvestrovskou, ale, nah. Koupila jsem si knihu Vybrané kapitoly z psychologie... a přestala ji číst po prvních třech stránkách popisu stavby mozku.
Nesnáším lidské mozky.

Chce se mi křičet, ale nemá to smysl.

Totiž, ne že bych v poslední době dělala všechno tak špatně. Vůbec ne. Vlastně... ne. Ne. Ale vidím tak strašně moc svých chyb. Vidím, co všechno jsem... způsobila. A je mi to líto. Věci se začínají vracet a já nechci bojovat s minulostí, ani se na ni dívat, nechci přemýšlet o tom, co jsem udělala. Vím moc dobře, že kdybych se vrátila zpátky, udělala bych všechno naprosto stejně. Není to tak, že bych litovala... čehokoli. Na druhou stranu jsem schopna litovat kohokoliv. A je rozdíl mezi tím litovat a cítit lítost, ale občas se mi zdá, jako by to bylo tajemství, na které jsem přišla jen já sama a možná, že to proto není ani pravda. (Ale co.)

(Napsala bych ti, ale nejsi online.)
(Měla jsem ten článek pojmenovat takhle.)

středa 3. prosince 2014

Ostří

Vždycky jsi byla větší než já
možná ne vyšší ale
život tě bavil mnohem víc než mě
a já jsem se pomalu začínala smávat s tebou
a pak jsme raději obě odešly
nejsme moc dobré v chytání rovnováhy
a možná jsme měly spadnout
ale osud nás nikdy moc nezajímal

a po tom všem
občas mě trochu bolí pády, které se nestaly
a je to docela úsměvná bolest
přála bych si tě obejmout
jen tak
konečky prstů
napořád

co ty?

sobota 22. listopadu 2014

Perfektní čajový večírek

Pamatujete doby, kdy bylo tak těžké žít, záslužníci o nové světy? Doby, kdy nadechnout se stálo všechno úsilí světa a v uších při tom hučela krev, vylévající se ven, horká, neklidná, bublající, bouřlivá? Nevyrovnaná stejně jako vaše duše...
Příživníci na světle, jak se vám žilo v té tmě, do které jste se sami uzavřeli? A proč už to neděláte? Našli jste něco lepšího?
Nějak se vám nechce se mnou mluvit, koukám. Ale možná je to dobře. Ne, neměli bychom mluvit, asi. Mohla bych vám nabídnout čaj? Dejte si čaj. Postavím před vás hnědé, černé a šedé hrníčky a posadím vás naproti sobě. A mezi námi bude stůl, neutrální území. Z hrnků můžeme vyrovnat hranici našich států a sušenky použít jako bomby. Moc ráda si po vás hodím sušenku. Mohli byste mi říct, že je jich škoda, ale stejně je sní kočka a vy se mnou tak jako tak nesmíte mluvit. Teď už je to hra s pravidly, opravdu nesmíte. Seďte tady, tiše mlčte, budu se na vás dívat. Čaj vám stydne a co z toho máte? Myslím, že vaše ústa jsou zalepená. Mojí budoucností. Co z toho, ptám se, co z toho? Mlčte, vím, že nemáte odpověď. Nenašla bych ji ani na dnech vašich hrnků, však jsem je sama nalévala. Ale co pak tedy zbylo z vašich životů? Přiznejte se, démoni, řekněte mi, jaká je vaše pointa. Nebojte, vím, že mi neřeknete nic, bude to naše tajemství. Budu se dívat do vašich očí a kochat se bolestí v nich. Přeteče někdy? Vaše slzy by měly být černé, ale nevím, jestli jsou, neviděla jsem vás nikdy plakat. Bolí, když po vás hodím sušenku? Nepoznám, jestli přikyvujete, musíte to dělat víc nahlas. Ano, vysmívám se vám, jste hrozně komičtí se svýma svázanýma rukama způsobně položenýma v klíně! Copak, uráží vás moje pohostinnost? Ale kdepak, nezkoušejte mi to tvrdit, však jsem vás usadila na svou nejpohodlnější sedačku. Máme naprosto perfektní čajový večírek, co říkáte? Jste si vědomi toho, jak chutná můj čaj, i když jste ho ještě neochutnali. Očekáváte nejspíš, že je hořký, nemám pravdu? Vysypala bych vám tam celou cukřenku, kdybyste si řekli. Mluvte, proč nemluvíte? Kdo vám sebral ústa, byla jsem to snad já? Ach, ovšem, že jsem to byla já... No není to dokonalé? Není to dokonalé? Jak krásně umíte sedět před naší hranicí z hrnků... Nikdy neupijete. A nikdy nepromluvíte.
Ne, moji drazí hosté. Už nikdy nepromluvíte.
Slibuji.
No není to dokonalé?
Řekněte.
Mluvte!
Ach, jak krásně umíte mlčet.

pondělí 10. listopadu 2014

Bez dechu

Kopu a
křičím a
děsně se vztekám a
úděsně křičím a
všechno jen ničím a
potajmu doufám
když zatratím všechno
že pak taky všechno
zatratí mě

neděle 9. listopadu 2014

Do kulata

Myslela jsem si
dosti naivně uznávám
že jsem docela vyrovnaný člověk
a že dokážu stát na vycholu života a užít si ten výhled
a nadhled
a místo toho se pod ním lámu
páteř mi asi brzo praskne
až už se nebude moc ohýbat
a pak
budu snad konečně zatracena
jednou pro vždy

sobota 8. listopadu 2014

Hovorná

Pod pohrůžkou smrti se
snažím aspoň trochu žít
Nutno ale podotknout
že mi to moc nejde
vašnosti
a velice se omlouvám
že mrhám vaším darem, pane,
vy, jehož se nikdo o nic neprosil
a od nějž nikdo nic nechce
protože by taky nic nedostal
k někomu musím mluvit
ale proč jste to sakra vy
nudí mě vaše stereotypnost
a taky že mě nutíte žít
a sám se chechtáte v sladké nicotě
a já zatím trpím vaši komedii
a snažím se nesmát příliš ironicky
taky byste mi mohl natrhnout ret
rozbít čelist a nebo snad
konečně vyplnit vaši pohrůžku
debile zkurvený

pátek 7. listopadu 2014

Chybí mi jen levná whisky

Podcenila jsem svoji posedlost psaním.

A taky to, co ve mě dokážou probudit Prokletí básníci.




Zmítal mnou takový vztek, takový záchvat panické zoufalosti a hněvu nad ní, nad panovačnou, ironicky se usmívající královnou mého života uchovanou v čisté sklenici na vrchní polici. Trhavě jsem máchala, ne, ve vnitřní agónii trhala všemi údy, jako bych to ze sebe mohla nějak dostat, jako bych to mohla změnit, změnit cokoliv, jako bych mohla změnit svůj hněv nad tím, jak děsně špinavá, jak odporná jsem, a to za to ani nemohu! Jak hnusnou mě udělal svět, do kterého jsem se narodila, aniž by toto narození byla má vlastní chyba! A všechno bylo tak odpuzující, rozkládající se, prohnilé skrz naskrz a všemi směry ještě zpět. Chtělo se mi křičet a myslím, že jsem i křičela, ale nevím, jestli mě někdo slyšel, protože k mým vlastním uším nedolehla ani hláska. Ne! Bože! Proč jen, proč? Nevěděla jsem nejspíš ani, na co se ptám, ale jak zoufale jsem chtěla, ne, potřebovala odpovědi! A stejně to bylo k ničemu, všechno bylo k ničemu, a já se i tak válela po zemi a převracela stoly i židle, házela jsem sklenicemi, trhala polštáře i oblečení, ničila vlastní rukopisy, trhala je na kusy spolu s vlastní duší a vůbec všechno jsem chtěla roztrhat a zničit, aby to zaniklo spolu se mnou. Aby to shnilo! Ale jednou pro vždy! Ne, nemohla jsem... nemohla jsem dělat nic, než práskat dveřmi a pak je stejně nechávat otevřené, protože kdo by se staral o účet za elektřinu, když všichni zahyneme, a chodit, skákat, plazit se po bytě v černém kabátě s vysokým límcem a snažit se umřít na vlastní hnusotu a odpornost. A stejně se mi to nedařilo! Šplíchala jsem na sebe spousty pánské voňavky, protože ty dámské jsou příliš bezcharakterní, stejně jako ženy samy, a cítila se pak o něco lépe. Na pár vteřin to vždycky pomohlo. A pak to tu bylo znovu, ten příšerný skřek mého vlastního já ukrytého pod nánosy špíny, některými starými pár hodin a některými starými desetitisíce let. Staré jako lidstvo samo. To je taky doba, po jakou už lidstvo hnije, ale jako nic, ani tohle nedokázalo ještě dotáhnout do konce. A tak hnijeme a hnijeme a hnijeme a užíváme si svůj rozklad a hovoříme o malých věcech velkými slovy a snažíme se zachránit, co se dá, ačkoliv nemáme pro koho zachraňovat a všechno je to tak zoufalé a já si přeju plakat, ale neumím to, umím se jenom hystericky smát a celé lidstvo hnije se mnou a kývá do rytmu vyměřenému času.
Odpornost!
Hnus!
Věčnost.

úterý 4. listopadu 2014

Takový maličký oznam

Zdravím všechny, jež ještě čtvrtletí/polovina semestru/nekončící práce nezabila,

jak většina z vás ví, podařila se mi taková ne úplně fajnová věc, a totiž to, že byl můj notebook napaden tekutinou obsaženou v poklidně stojící nádobě ze skla - ok, trochu mi šibe, mám za sebou devět hodin školy a dvě hodiny divadla s malými dětmi. tiredasfuck, my friend. Prostě jsem si polila notebook vodou.

Takže ten nefunguje.

A já sice jakože mám k dispozici počítač rodičů, když něco potřebuju, ale na tom se nedá seriózně pracovat. Už jenom kvůli tomu omezenému množství času, kdy se sem dostanu.

Takže... nevím. Po konci prosince bych si měla kupovat nový notebook a pak to zas bude všechno v pohodě, snad.

Bye bye.

sobota 25. října 2014

21. kapitola

Trochu jsem se zakřikla *hysterický smích*
Ale ne. Analýza pomáhá. Asi. Trochu. Občas.
Extrémně krátká kapitola, ale mám ji a konečně můžu jít dál, protože jsem za tím! A jdu to oslavit spánkem...
Čtyři ráno jsou zvláštní doba.

Když se dlouho zamyslím, bude ze mě paprika.

A myslím, že už jsem se na dlouho zamyslela.
Paprikovitím.

Štve mě Nekonečno. Štve mě tak hrozně moc, že ani nedokážu psát. Protože Hugo je takový debil. A nic nechápe. A vůbec. Pitomeček jeden. Nejraději bych ho majzla pánvičkou po hlavě, aby se mu rozsvítilo.
A nejhorší na tom všem je, že je to pořád menší debil než já.

Nemám pro něj slova, poslední kapitoly. A ta, co píšu teď, je asi nejhorší za poslední... ah, možná je vůbec nejhorší. Moc nad tím přemýšlím. Ale dostala jsem ho do tak pitomé situace a teď nevím, jak ho z toho vymotat, protože on je tak podezřívavý a vůbec, že kdybych ho teď nechala dělat si úplně, co chce, nejspíš by skočil ze střechy. A to nikdo nechceme, že? Takže se snažím mu nahrávat do cesty něco, co ho posune tam, kam potřebuju, jenže on se od toho vždycky odrazí někam úplně do háje.
Strašně pitomý člověk tohle. (AHAHAHAHAHA.)

Ale tak nevadí. Upekla jsem si sušenky a už skoro žádné nemám, přitom ještě před pár hodinami byly teplé. Ani jsem je neuložila z plechu. A dostala jsem čokoládu s příchuti kávy.

Nah, man, nesnáším kávu.

Ta šedá kočka jsem já
a ta bílá Hugo


neděle 19. října 2014

Pečená dýně s bramborami

Někomu se asi bude zdát komické, že píšu recept na tak jednoduché jídlo, kdy je každému vše jasné už z názvu... ale hodně lidí se mě ptalo na přesný postup po jednotlivých bodech, protože o tomhle jídle pořád básním. A tak tenhle článek slibuju už asi rok xD (Promiň, Vladi.)

Každopádně, tohle je tak jako tak spíš tip než recept, takový nápad, protože dýně je sice zelenina, jež se postupně dostává do podvědomí lidí, ale většina jí pořád nevěří a když už, udělají z ní akorát polívku. Ne že by dýňový krém nebyl super, ale víte jak, víc zpracování nikdy neuškodí. Aspoň se vám nikdy nepřejí!

Měla jsem lepší fotku... ale kdoví, kde.

sobota 11. října 2014

Zářijové střípky '14

Zářijové je děsně divné slovo.
No, nevadí.

Jinak, ještě, než začnu se Střípkama jako takovejma, jedna věc: velice mírně jsem předělala menu, především je tam nově kolonka kontakt; konečně mě napadlo tu na sebe zanechat mail. A protože mail sám tam vypadal tak nějak smutně, připsala jsem i twitter, kdyby někomu vyhovoval víc.
A kdyby někdo chtěl skype, ať si o něj napíše na jedno z těch dvou.

Zjistila jsem, že ve Střípcích ještě nebyli Losti, což je ostuda jak sviň. Tož, tady:

středa 1. října 2014

Kdyby mělo nebe barvu čokolády

Občas se s Jolly jen tak sťukneme a tentokrát z toho vznikla taková drobná roztomilost.

°°°

Jít po vršku stěny, co slouží jako plot. Cítit všude na těle studené kapky deště. Vdechovat chladivý vzduch a vydechovat obláčky páry. Třást se zimou.

Dojít až nakonec a pak... skočit. A dopadnout ladně mezi napadané listí. Lehnout si do těch barev a s úsměvem se zadívat na nebe. Sledovat plující mraky úžasných tvarů a pozorovat tu nádhernou barvu mezi nimi.

Země je pohodlná a krásně voní, je pěkné se v ní uvelebit a jen se dívat nahoru. Ptáci ještě občas zpívají a sem tam se mihnou oblohou, slyším téct vodu a myslím na tebe. Protože jsi všude. Vidím tě, když zavřu oči, a slyším tvůj hlas, když je ticho.

Kdyby mělo nebe barvu čokolády, ztratila bych se v něm docela.

neděle 28. září 2014

Pár prosmátých dní

Už asi čtvrt hodiny přemýšlím, jak nazvat tenhle článek, ale nic mě nenapadá. Asi se spolehnu na něco typu "Videa, co nejdou pojmenovat." A nebo se prostě utopím v písmenkách.

Jen... se mi stýská. A chtěla bych zpátky, ale přitom dopředu. (Ed Sheeran mě nutí přemýšlet o slovech, která používám. Občas to není úplně dobře.) Nah.

Přála bych si moct obejmout Jolls, právě teď. Vyměnila bych to za všechnu čokoládu na světě. A taky za všechen čaj.

pondělí 22. září 2014

Srpnové střípky '14

"A vy proč nejdete ještě na Držkov?"
"Já mám matku, on má otce a tenhle nevim co."
"Já mám rodiče."
"Aha."

Wow.

Právě jsem dorazila z extrémně krátkého koncertu, MÁM TRSÁTKO S DÍRKOU a podpisem, ale jsem moc unavená, takže tenhle článek dodělám zítra.

sobota 13. září 2014

20. kapitola

Myslím, že kapitolu jen o 745 slovech jsme ještě neměli. (Na druhou stranu jsem ještě nenapsala celou kapitolu v jeden den, vyjma prologu.) Měla bych se stydět, zvlášť, když je to jubilejní dvacátá, na druhou stranu můžeme slavit aspoň to, že se tahle dá číst bez toho, aby měl čtenář (chce se mi napsat velké Č. Sakra už.) chuť posnídat vlastní střeva. A o snídani vlastně tak docela půjde.
Jinak za dnešní kapitolu můžete poděkovat Angel, kterou miluju. Ahoj, babe.



neděle 24. srpna 2014

Červencové střípky '14

Rozhodla jsem se k názvu článku u Střípků taky dávat rok, protože v tom začínám mít bordel... hehe. Až se budu v září nudit, musím Střípkům udělat vlastní rubriku, všechny je tam naházet a dopsat jim ty roky.
Jinak, co se července týče... ze začátku je to samé foodporno, pak strašně moc věcí z Letohradu a pak akorát pár snímků z brigády, takže nevím, i když je to prázdninové vydání, furt dělám to samé: Flákám se, kravím s přáteli, strašně moc jím a občas teda i něco udělám. Tralala.
Minule jsme tu měli klavír, tak by to chtělo trochu přitvrdit :D
(Ale jenom trošku, nechci vám přece pokazit sluch.)

středa 20. srpna 2014

19. kapitola

Tak jo. Nějak.. nemám moc co říct, k Nekonečnu nikdy ne. Snad jen, že doufám, že se vám dnešní kapitola bude líbit. I když vím, že nebude.

neděle 17. srpna 2014

Červnové střípky

Heee, he, ehm, ummm... *citoslovce nervozity* Ehehhehe...
CHTĚLA jsem tenhle článek napsat dřív. Ale ten čas jsem vážně neměla. Totiž... do čtvrtka jsem ho neměla. A od čtvrtka... se mi prostě hrozně hrozně moc nechtělo nic dělat, dobře? Jsem nemocná! To mě omlouvá! (Doufám.)
Ale co už, předkecy stejně nikdo nečte.
Ano, zcela vážně tu poslouchám dvouhodinový výběr Chopina.
Dvakrát po sobě.

úterý 22. července 2014

Look, dear... it's a deer!

(Jsem jediná, komu název článku přijde vtipný? Ano? Tak zas nic... :D)
Omlouvám se, že su se neozvala zas.... *počítá* ...jedenáct dní, byla su u Maiko a Miss (^^^^^^^) a tenhle týden pracuju, takže... awssfeaegtrh. Asi tak nějak.
Ale! Hned ze začátku prázdnin, dvacátýho devátýho, abych byla přesná, jsem se takhle v jednu v noci nudila a tohle mi vzniklo. Minule se vám moje pičimalba líbila, že prý je to zajímavé, jaké blbosti mě napadají. Já... si to nemyslím. Ale celkem mě to uklidňuje ^^


Like, srsly. Oči místo klobouků hub. A houba místo obličeje. Ruka vycházející z očního klobouku houby. A dafuw ty oči ve smrku. A ty šipky jako co. Odkdy sakra hadi plavou v nebi. A proč všichni ubližují chudince srnce. A proč je tam sakra jenom hnědá a zelená a najednou černá cenzura.
Mám dojem, že jsem to věděla, když jsem to malovala, ale teď jsem jenom jako... what?

No a pak už mi jebalo totálně:
Čájo bájo.

pátek 11. července 2014

Střípky za období březen-květen '14 II

Fakt jsem měla v plánu nacpat to do jednoho článku, ale hold mi to nějak nevyšlo, no o.o Pardon. Ale obávám se, že tolik fotek by jeden článek nemusel pojmout.
Druhá část, here we go.

Střípky za období březen-květen '14 I

Tyyyyykráso.
Rekapitulovat fotky půl roku zpátky je... trochu... moc.
Chcete radu? Pokud si totálně překopete denní rytmus/životosprávu a už to není snesitelný... prostě jednu noc nejděte spát. Vážně. Od včera jsem nespala a cítím se skvěle :"D A teď si půjdu lehnout pěkně někdy v jedenáct a všechno bude zase v pořádku, dokud si to opět něčím nemrvím a neudělám to znovu (supposed to be funny.)
(Brácha mě každou neděli seřvává za to, že používám moc angličtiny. Samotnou mě to mrzí, ale zároveň jsem na to, že polovinu času přemýšlím v angličtině, pyšná. Tak co mám dělat?)

//Tenhle předkec jsem psala třetího, pak jsem byla líná článek dokončit, ehem...


čtvrtek 3. července 2014

18. kapitola

Může mi někdo vysvětlit, proč mám dnes tak vysokou návštěvnost o.O
Nah. Včera se mi jaksi podařilo usnout v sedm hodin na matraci (která mi v pokoji slouží místo gauče) a tak jsem se vzbudila v půl šesté ráno... dost divný pocit, mám dojem, že už musí být aspoň devět večer a přitom ještě ani nebyly dvě... o.O
Každopádně. Helča začala číst Nekonečno a napsala mi komentář a každý pisálek moc dobře ví, jak potěší každý nový komentář, potažmo dokonce nový čtenář, že? ^^ Takže tu máme další kapitolu. (Mám ji napsanou už dva dny, ale víte jak... too lazy to even just post it.)

neděle 29. června 2014

Tak trochu

Nějak se... stalo. Asi měsíc zpátky, nevím už přesně. Rýmy abc abc, protože jak se zdá, nic jiného neumím.


Nevím, co byste chtěli slyšet,
sedím v tak trochu stejném otevřeném okně
jako všichni ostatní

nechávajíc si vzduch mezi rty syčet,
prohrabávajíc se panence v lokně,
jako ti, co jsou šťastní.

Ale taky hledím na noční nebe
- stejné jako kdekoli - 
tak trochu unavenýma očima

(taky tak trochu slzícíma pro tebe,
tváříc se, že to nebolí)
a je mi tak trochu zima.

To víš, noci bývaj chladný,
táhne se to celým domem,
znáš to, ale jen tak trochu.

Díváš se přece na stejný nebe prázdný,
bez hvězd a bez komet nad Jeruzalémem
byly tu, když ses smál, hochu.

Ale všechny hvězdy odletěly pryč
na svých křídlech z helia
a pak se vrazily hluboko do černých děr.

Tak co říkáš, panenko, vezmeme rýč,
vykopeme je z toho stadia,
ať zase střílejí paprsky z děl?

Ale raději snad jen tak trochu,
co kdyby nám chtěly poranit ruce,
tak krásně září a když přijdeš blíž, pálí,

chce to varování na dost velkou plochu,
že beztrestně maso mi rvouce
se tak trochu stále usmívají.

Tak trochu jako ty
ale jen napůl, ne docela,
tys nezářil nikdy tam nahoře,

nezapálil bys svícím knoty
a neměl jsi z helia křídla,
nenavrátil jsi muže z moře.

A já stále sedím v okně
a hladím panence vlásky,
sledujíc prázdnou oblohu,

vypadá bez hvězd tak smutně,
ale neposlouchám hlásky
tvrdící, že bez tebe být nemohu

- tak trochu na tebe zapomínám...
Tak trochu je mi z toho smutno
a tak trochu se mi chce smát.

pátek 20. června 2014

Ze života mouchy

HIIIIIIII
So, jsem u Janette a vystřídala jsem už čtyři různý věci, na kterých se dá připojit k netu, a jaksi... žádná z nich nešla. Ale! Konečně jsem obsadila funkční počítač a už zhruba čtyři hodiny tady sepisuji tady toto... toto. Předkec. Jo.
Taaakže, já, Janette a Anička děláme strašné chujoviny a já mám rtěnku tak nějak... VŠUDE, ale stejně na vás pořád myslím, vidíte, jak jsem hodná. To, co vám tadyhle přináším, jsme sepsaly cca tři roky zpátky s Janette na hodině češtiny, slova nám zadávala učitelka. Nebyl zadaný počet slov, takže je jich jaksi 157. Tedy tu máte ukázku toho, jak šáhlé jsme v tercii byly. Staré dobré časy, hm, hm.

neděle 15. června 2014

Hrabe mi a Kami krásně maluje a posloucháme dobrou hudbu

Nah.
Kdysi dávno jsem na tenhle blog ještě tak nekašlala a míň žila, ale teď pořád svítí sluníčko byl projekt, a ještě před tímto kdysi dávno na něj Kami potřebovala něco namalovat. A protože žáby na mojí zdi ještě nebyly hotové (už jsou :333 chybí jim akorát větev), přijela je Kami dodělat, přespala u nás a druhý den vzala anilinky a začala tvořit. A protože mě nebavilo ji jen sledovat, popadla jsem čtvrtku a začala čmárat taky. Protože jsem, co se výtvarného umění týče, absolutní lama, netroufla jsem si na jakýkoli... koncept, a tak jsem jen různě po ploše plácala malé pičičorinky, které mě zrovna napadly. Výsledek je víc koláž než cokoliv jiného, ale Kami se to líbí a to už něco znamená! :D
Je fakt, že můj styl je vážně dost... pičatý...
Ale anilinky (doufám, že to píšu dobře) jsou super věc! Pokud s nimi nemáte žádnou zkušenost, určitě si je pořiďte. Jsou to v podstatě extrémně pigmentované vodovky a úžasně se s nimi pracuje (zvlášť, pokud jste, na rozdíl ode mě, schopní rozeznat tmavě hnědou od tmavě zelené).


Uvědomuju si, že kvalita fotky je děsná, a omlouvám se za to :"D Kami slíbila, že to oskenuje, ale nějak to neudělala, takže se musíte spokojit s tím, co dokáže můj mobil.

Mimochodem, STŘÍPKY ZASE BUDOU! Ano, můj mobil začal nějakým zázrakem sám od sebe zase spolupracovat s notebookem, takže, jak můžete vidět, můžu zase přetahovat fotky oběma směry. Střípky za tu dobu, co nebyly (do května), dodám co nejdříve, červnové střípky už by měly být normálně. Hned je na světě o něco líp, že? ... Dobrá tak ne.

Mějte se krásně! Bye!

sobota 24. května 2014

Zdraví Kami! °^°


Jsem Harry Potter!
Muhehe!
Jednorožci jsou tu s námi!
Sweet dreams!

(Asi ze mě bude poeta.)

pondělí 12. května 2014

Tu s Krtečkem

Well, čtvrtletky přišly, a s nimi i ta ze slohu, přirozeně. Neumím psát jednorázové věci, takže jsem si... tak trochu vypůjčila už jednou vytvořené postavy. Yay.
(A taky neumím vymýšlet názvy.)

Zadání: Vypravování, téma S ní(m) je všechno jiné...

neděle 4. května 2014

Hektická

Well, slíbila su drabble, přinesla su drabble ^^ Ne že by za něco stálo, znáte mě.

Zadavatel: Janette
Slova: žemle, náušnice, skener, sklíčko, nálepka

Dnešek je na houby. Žemli se sýrem, celou moji svačinu, mi sní pes ještě před tím, než vůbec vyjdu z bytu. Ve škole mi zapadnou náušnice pod skener tak blbě, že když se pro ně sehnu a snažím se je z toho pitomě malého prostoru vytáhnout, vypadne mi sklíčko z brýlí. Zbytek dne v tom blbém ústavu sice nějak zázračně přežiju i poloslepá, ale doma najdu ve schránce odpověď na žádost o brigádu - s nálepkou zamítnuto.
A tak se prostě zastavím. Udělám si čaj , zalezu pod deku a naordinuju si čtyři staré disneyovky a tabulku čokolády.

Ono to počká.

Hiya

Well, I do apologize this time.
Wow, nechce se mi ani věřit, že jsem se neozvala tak dlouho. Tvařme se, že jsem tu byla naposledy před méně než týdnem. Prosím?
Totiž, ne že bych nechtěla. Ale tak nějak jsem měla pokaždé v úmyslu napsat Střípky a víte co? Střípky nebudou. Asi už nikdy. (Kami mě za tohle prohlášení málem uškrtila a pak se vyjádřila, že mi klidně zabaví notebook a napíše je sama, což ale tak nějak působilo spíš, jako že mi hodlá držet pistoli u hlavy. Literally.) Abychom si rozuměli, rozhodně to není proto, že bych Střípky dělat nechtěla. Naopak, baví mě to a je to zajímavý zrekapitulování každýho měsíce a uchování vzpomínek. Jenže právě proto, že je to "dokumentace", je 99.8% těch fotek z mobilu, protože ten s sebou tahám pořád. Foťák vlastně nepoužívám tak nějak už... vůbec... ehm? No a mobil se rozhodl, že se s Nikki (notebookem) přestane kámošit. Jako já vím, že je fakt stará a blbá, ale tohle si nezaslouží. Jenže když napojím mobil, normálně přes kabel, že, začne se to sice nabíjet, ale to je všechno. Ať to připojím jako synchronizaci/foťák/tethering/software, nikdy to nereaguje. Tím pádem logicky nemůžu přetáhnout fotky a bez fotek se Střípky tak nějak neobejdou, to jistě chápete. Takže prostě nemám jak je udělat. Takže je... nedělám.
...Oh, já vím, moje starosti byste chtěli mít.
(Kdyby mě chtěl někdo obvinit, že jsem měla teda sepsat něco jiného, víte, většinou, když chcete udělat něco určitého a ono to zase ***** nejde, spíš váš to naštve,  než povzbudí v další činnosti...)
Ehm.
Co se událo za poslední dny: Mám část vlasů modrou, přežila jsem přehrávky, začala zase používat twitter, Kami mi nakreslila DOKONALÝ žabičky na zeď a na hočku konečně spustili zápis. (V únoru.) (Proč ne.)
Každopádně, tohle je jen takový oznam, co nestojí za řeč, a tak jdu vyhrabat sešit z chemie, kde mám další drabble. (Snad.)
Čájo bájo.

sobota 5. dubna 2014

17. kapitola

Tak, už pár týdnů jsme tu neměli Nekonečno, že? Čas to napravit, hm, hm. Konečně se začínám dostávat do fáze, kdy aspoň trochu chápu směr, kterým se to ubírá, yay! (Po 17ti kapitolách? To fakt brzo, Hif...) (Navíc, nebojte, ono mě to zase brzo přejde.)

Každopádně, minule jsme skončili ve vážně dost podivné náladě a stále v ní pokračujem.

čtvrtek 3. dubna 2014

Pět minut

Aspoň k něčemu jsou ty hodiny chemie dobrý, když už mě křížové pravidlo nudí k smrti.

Drabble o 100 slovech
Zadaná slova: křída, voda, odlesk, účes, hodiny, mikina, paprsek
Zadávala Janette
Enjoy.

Sedím ve třídě a jen napůl ucha vnímám výklad z chemie. Zvuk křídy škrábající po tabuli spolu s hlasem učitelky mě uspávají a pohled z okna, kterým sem občas zabloudí první jarní paprsky, mě láká ven. Šla bych se projít, s ním. Ukradla bych mu mikinu i lahev s vodou a sledovala odlesky, které sluníčko vždycky vytvoří v tom jeho neupraveném účesu. Možná bych ho dokonce polila a pak se za trest nechala povalit do trávy a zlechtat, až bychom skončili unaveně ležící jeden na druhém.
Povzdychnu si, pohledem zkontroluju hodiny na stěně a usměju se.
Už jen pět minut.

pondělí 24. března 2014

Únorové střípky '14

Hii! Jak se máte? Nám včera přidělali wifi a já se teď učím pracovat s netem v mobilu o.o Je to hrozně... divné... a malé... nah o.O Ale je taky strašně vtipné sledovat skype na laptopu, zatímco ho používáte na mobilu! Uhn, okay, tak su debil, no... Pardon, ehm.

středa 12. března 2014

16. kapitola

Hii, guys!
It's 3AM and I don't give a shit. Vůbec nevím, co bych vám tadyhle do toho předkecu napsala, protože jsem tak nějak ráda, že vůbec ještě funguju. Podle čehož taky dnešní kapitola Nekonečna vypadá. (No dobře, ona je tak nějak sama celá... divná... kvůli tomu tématu. Iane, Hugo je divný! Co bych chtěla?)
Anyone wanna a muffin? ^^ Dostala jsem plech od brášky~
Love ya.

neděle 2. března 2014

Vyhlášení knižní adopce

Hiiiiiii
sorry guys but this is gonna be pretty short, i've got no time, nah
*lying, she can't even write short stuff*
Taky se pokusím mluvit/psát česky, aspoň většinu času, ale víte, je to dost těžké, protože jsem celý víkend strávila čtením naprosto dokonalé TW fandom povídky v angličtině (ještě ji nemám dočtenou, takže jsem si zbytek natáhla do mobilu a těch deset kapitol má kolem 180 stránek ve Wordu, haha... why not). Je to vážně dobré, doporučovaly to Innie s Enari ve Slash&Spol skupině, tak aby taky ne, že? Ale co jsem to... jo, no, a doma je vůbec nějak bordel dneska, brácha se stěhuje a já se balím na lyžák, haha. Lituju otce, být doma teď pět dní doma jen s matkou, to si zažije něco.

Každopádně, vážně se omluvám, dobře? Tohle vyhlášení Knižní adopce mělo být nějak na Vánoce nebo tak, a prostě... já jsem na to úplně zapomněla. Ale tím myslím úplně jakože úplně úplně. Protože... ehm, teď jsem se ztratila a nevím, co su chtěla napsat. Asi "Protože jsem debil." Jo. To by celkem sedělo.

Tak jako tak, pokud jste mi odpustili, můžete pokračovat ve čtení článku a zjistit, kteří tři lidé ode mě dostanou po jedné knížce.
Nejprve si připomenem, o jaké knížky šlo:
Už se pamatujete? Okay, teď k tomu důležitějšímu.

Výherci (dá se jim tak říkat?) byli vybráni za pomoci služby random.org, you probably know it. Takže já za nic nemůžu! Tentokrát doopravdy! Don't be sad or upset if you didn't win, this is not the last time im doing sth like this :)
So, here we go...

Ha! A protože si pravděpodobně nepamatujete, kdo má jaké číslo, můžu vás ještě chvíli napínat!
Ale já už byla zlá dost, takže jména jsou...

Maiko, Ai, Aki

Jelikož jsem řekla, že se budu snažit vyjít vstříc přáním výherců ohledně toho, jakou knížku konkrétně chtějí, vycházejí mi dvě skutečnosti:
1) Protože Aki řekla, že je jí to jedno, ale že má od té koňské knížky dvě pokračování, dám jí Cestu za snem.
2) Protože Maiko i Ai chtěly obě mangu a protože je znám možná až příliš dobře a věřím, že se dokáží domluvit (tohle bych nejspíš nedělala, kdyby se holky navzájem neznaly, ale ony znají, dobře?) nechám to na nich. Dám jim čas a pak se zeptám, ke které z nich poputuje Temné metro a ke které Lidé z maringotek

And that's all! Holkám samozřejmě děkuju, že mě zbavují takových hrůz gratuluju ^^ Pět dní teď ode mě máte pokoj, na lyžáku sice je wifi, ale i tak se na žádných soc. sítích vyskytovat nehodlám, jen pak přijdu a rozešlu balíčky :)

Takže poprosím všechny tři zmiňované vlastně jen Aki, páč na Maiko i ségru už adresy dávno mám, nah xD Poprosím tě, Aki, o tvoji adresu na můj mail ^^ (hifina@gmail.com)

Po lyžáku mám prázdniny and im gonna write a lot :3

čtvrtek 20. února 2014

Lednové střípky '14

Já vím, já vím. Všichni mě chcete zabít a jenom proto vás sem včera vlezlo 31 (DAFUQ) i přes moji téměř tří týdenní... chtěla jsem říct dovolenou, ale, ehm.
Nevadí!
Vůbec není úterý, což se mi nelíbí... Ale to taky nevadí.
Už jste někdy šli do školy, tam se otočili a šli hned zpátky? Já jsem dneska prostě nějak... odešla domů ještě dřív, než mi vůbec začala první hodina. Možná, že kdyby to nebyla francouzština, pokusila bych se to přežít a vyžebrala si ten odchod až po ní, ale z frániny mě bolí hlava i normálně, natož, když se mi rovnátka pokoušení uštípnout dolní čelist a do toho mám krámy. Juchů.
...proč vždycky skončím kecáním mimo téma?
Nevadí. Protože není úterý a já CHCI SVOJE ÚTERÝ, GIMME, GIMME U LIL- (...), hádejte, co bude kulturní vsuvka?
Úterky jsou krásné~

neděle 2. února 2014

Chce se mi...

Zdravím, moji milí ^^ Miluju vás, víte?
A mám tu pro vás takovou malou věc, jenom drobnou milou jednohubku, která možná přijde někomu k chuti. Víceméně je to nefandomové, ale já jsem vycházela z nedávno vydaného dílu Naruta. Nicméně, jak říkám, ti, co nejsou ve fandomu, o nic nepřijdou ^^

pátek 24. ledna 2014

15. kapitola

Já vím, že jste mě tu rozhodně nečekali už po dvou dnech od zveřejnění posledního článku. (Takže si na to ani moc nezvykejte :D) Jenže dneska je speciální den. Dnes má narozeniny má milovaná Maiko, ta, která mě snáší už *počítá na prstech* pátým rokem, ačkoli se to zdá být neskutečné, ta, která se mnou strávila den v Dvorské Zoo a pořídila mi tam úžasnou žabičku, ta, která... mohla bych tu mluvit ještě dlouho. Protože Mai je Inspirace. Protože Mai je chodící a skutečně živoucně žijící Život.
Děkuju, honey.
Dnešní Nekonečno je pro tebe.

středa 22. ledna 2014

Prosincové střípky '13

NAAAAAAAAAAAAAAAAH.
Jolly mě několikrát seřvala, že kde jsou sakra prosincové střípky. Protože mě se na ně prostě nějak... podařilo zapomenout :"D Pardon. Jako omluvu tu máme opravdu hoooodně fotek a taky pár videí (aspoň doufám, pokud se mi tentokrát podaří nahrát....)

středa 8. ledna 2014

14. kapitola

Nah. Vy víte, že i když jsem se tu tak dlouho neobjevila, pořád vás miluju, že? Poslední dobou je všechno dost hektické a hlavně únavné, ale... *dramatické odmlčení* VIDĚLA JSEM JOLLY!
Každopádně. Po dosti důležité kapitole 13. vám přináším ne-už-tak-důležitou 14. kapitolu Nekonečna. A zjistila jsem, že jsem prostě popsala touhle povídkou 22 stran ve Wordu... a ještě neuběhlo ani 24 hodin. No není to úžasné? *skeptický pohled*
Jinak, nemám tohodle Huga ráda. (Někdo si možná všiml, že k němu mám téměř v každé kapitole jiný vztah. Kdo pochopil proč, je jen kousek od toho pochopit celou povídku! To jen tak říkám...)
Inu, popojedem.