Čeština je nádherný jazyk.
Cítím ohromnou nostalgii vůči
minulým dním; tak nějak se cítím, jako že mi chybí, i když
vím, že nebyly vůbec dobré. Že mi nechybí ti lidé ani ty
zážitky a rozhodně ani ty depresivní stavy, ale i přesto –
nebo možná právě proto, že mým jediným skutečným (seč ne
jediným, který jsem řešila) problémem jsem byla Já a Moje
pocity – mi to všechno přijde s odstupem času snesitelnější a
obecně lepší než to, s čím se potýkám teď. Nejhorší na tom
je, že tohle mají tendenci dělat všechny... jak se řekne mysl v
množném čísle? Všechny mysli? Eh. Použila bych slovo mozek, ale
mozek a Já (tentokrát ve smyslu Self) jsou dvě odlišné entity.
Odlišné, seč ne samostatné. Je to vlastně velmi zajímavé. Ale
nejsem tu, abych se brodila v psychologii. I když.
Tak jako tak, každá mysl má tendenci
ukazovat – či jevit – minulost zcela neemocionálně. Což se
zdá jako blbost, když vás vzpomínky můžou rozesmát, rozbrečet
nebo naštvat, jenže ve skutečnosti ve vás danou emoci vzpomínka
pouze vyvolá. Samotná vzpomínka žádnou emoci neobsahuje.
Jenže, minimálně pokud jste mentálně zdraví, každá osoba cítí
v každém okamžiku alespoň jednu emoci, seč třeba vágně, a
tedy máme tendenci pojit vzpomínky právě s těmito emocemi, neboť
při každém vybavení vzpomínky cítíme (alespoň jednu) emoci.
Předchozí věta je stylisticky absolutně příšerná, but I could
give a fuck. Emoce nám vlastně pomáhají především velmi rychle
zaujmout nějaký postoj k dané situaci či věci (ne nutně
předmětu). Proto mají čerstvé vzpomínky tendenci vyvolávat
silnější emoce. Pak je tu tedy ještě otázka kumulace
potlačovaných emocí, to jistě, ale to není můj případ – už
ne – a tak asi nemá cenu se tím teď zabývat.
(Asi největší sranda je odsobnění
od vlastních emocí, ale to je taky kurva nebezpečné, takže, eh,
no. A tak. Ale je to tak zajímavé.)
Koukám,
že styl, jakým se vykecávám, se podstatně změnil, a tak jsem si
přečetla pár svých starých článků (crybaby)
a taky pár blogů, co jsem dřív čítávala, a musím říct, že
Reni mě nezklamala, protože věta „Ne že by mi on sám vadil, je
docela v pohodě, ale i tak by mi nevadilo, kdyby ho přejelo auto“
mě rozjebala po pokoji. (V půl šesté ráno.) Tak. To už se zase
blížíme k mému starému stylu vykecávacích článků. Teď jsem
si to teda po sobě přečetla, tady tento výžlebt, no a teď
přemýšlím, jestli je to vlastně klasické podmiňování. To, že
si spojujeme emoce se vzpomínkami, protože se vždycky objevují ve
dvojicích. Vlastně je, ne? Emoce nás podmiňují? Právě jsem
napsala „ježiši, to je ale píčovina, to zní, jako by nás
emoce nějak ovládaly“
a pak jsem se zarazila, když mi došlo, jaký jsem kokot, protože
to je přesně to, co
emoce dělají a od čeho je i máme, když na to přijde. Pan
profesor Cakirpaloglu by mě asi moc nepochválil. (I když s tou
frustrací se mi taky dobře smál.) (Já se mu vůbec nedivím,
protože říct, že „frustrace vzniká při nemožnosti dosáhnut
cíle“, ale nebýt schopná z toho vytáhnout, že podmínkou
vzniku frustrace je překážka,
no toto mi někdo předvést, tak se mu taky směju, zcela upřímně.)
(Asi nejvtipnější bylo, že jsem z toho, že nejsem schopná to
správně formulovat, byla značně frustrovaná.)
(Já jsem asi fakt dobrý kokot.)
To
jsem se ale od svého původního problému značně odsunula. To asi
nevadí. Důležité je jenom to, že emoce není obsahem vzpomínky
(i když vzpomínka může obsahovat informaci o emoci) (možná
proto se to tak plete). Proto i v případě, že si projdete něčím
skutečně těžkým, třeba velkou bolestí, nejste schopní
politovat toho, kdo si úplně stejnou bolestí prochází třeba pár
let po vás. Zvlášť nebezpečné je to u psychické (mentální)
bolesti nebo jiného negativního zážitku, protože tam nám
nezbyde žádný důkaz o bolesti, ve smyslu, že když víme, že
jsme si zlomili nohu, očekáváme, že to bolelo, i kdybychom si
bolest (informaci o ni) nepamatovali vůbec, zatímco pokud jsme
trpěli depresí (...budeme teď raději mluvit o nějaké lehší
formě deprese, třeba depresi vyvolané výkyvy hormonů u pubertou
procházejících dětí, která většinou víceméně odezní s
tím, jak odezní puberta), je mnohem snažší si s odstupem času
(několika let a více) říct, že to vlastně nic nebylo, že nám
„jenom bylo trochu smutno, no.“ Je to fakt nebezpečné, protože
když přítomné mentálně nemocné jedince nepochopí ani bývalí
mentálně nemocní, tak kdo? (když ne my, kdo? když ne teď, kdy?
- eh, no nic, to jsem opravdu značně odbočila).
Vracíme
se v kruzích (jako Chelčický) (lol); cítím se nostalgicky čistě
proto, že se mám teď dobře. Je to vlastně jeden z mnoha paradoxů
přírody, že nám může chybět i nějaké bolestné období
života, pakliže jsme na tom významně lépe. (Chtěla jsem říct,
že to funguje i naopak, že pokud jsme se měli špatně, ale teď
se máme ještě hůř, toužíme se vrátit do období, kdy věci
byly špatné, ale přeci jen lepší než teď – ale je tomu
skutečně tak? V praxi se mi to nepotvrdilo. Podle mě to způsobuje
jenom bezmoc a/nebo touhu po útěku do budoucnosti.) (Haha, touha po
úteku do budoucnosti, to zní jako námět na celý můj dosavadní
život.) (Tedy, asi by to fungovalo, pokud bychom měli alespoň
jedno opravdu dobré období.) (Pro většinu lidí je to děství.)
(Hm.)
Můj
styl vykecávání se sice změnil, ale můj problém se závorkami
zůstal. Jenom to občas maskuju za pomlčky a snažím se u toho
tvářit děsně nenápadně.
Můj
výlet do hlubin bývalého blogu a blogů bývalých fellas mi ještě
osvětlil, že ve správném výkecovém článků nesmí chybět
nějaký gif nebo obrázek, jenže já mám momentálně mobil v
servisu, takže žádnou random fotku nemám, no ale můžu sem
repostnout něco ze svého Instagramu:
this is the straightest i'll ever get
Amen.