6/7/15

Dvě ráno,
cizí pokoj a dusno,
výhled na noční město,
pravidelný zvuk větráku,
vůně terpentýnu,
postavy a umění,
love of my life

Tři ráno,
lépe se dýchá,
modrošedá,
výprava na záchod,
vůně terpentýnu,
cizí spánek a sny,
love of my life

Čtyři ráno,
tichoučký úsměv,
mírný východ slunce,
klapot klávesnice,
vůně terpentýnu,
patos a nostalgie,
love of my life

Mimochodem

Pamatuju si časy, kdy jsem používala blog jako deník.

Pamatuju si časy, kdy jsem si nedokázala přesně vybavit hlas své ženy, kdykoliv se mi zachtělo.

Pamatuju si časy, kdy jsem neznala hebkost tvojí kůže.

Pamatuju si časy, kdy bylo těžké žít, ale lehké se smát. Zase tolik se toho možná nezměnilo.

Ačkoliv si pamatuju časy, kdy mi ještě záleželo na věcech, na kterých by nemělo. Nedokážu toho litovat. Nedokážu si říkat, že jsme neměly. Nedokážu si myslet, že jsme měly být opatrnější, dávat pozor a šeptat. Nějak se mi nechce.

Chce se mi jenom žít.

I don't quite understand

ok this one's pretty old

my classmate told us in english lesson

that success is when you grow up

finish school and find good job

and that would make him happy

I don't know, fucked up adults

caring just 'bout money and all that fucking bills

don't really seem like super thing so me

what is happy about that?

you're just not able to be happy at all

can't do what you wanna do

can't take a rest

can't fail any test

can't can't can't can't can't

and you're just closer to death

what is happy about that?

Čtyři ráno

Čtyři ráno jsou zvláštní doba a já bych si osladila čaj, ale už jsem ho všechen vypila. Došla mi energie na to uvědomit si, jak vlastně chutnal. Jsou čtyři ráno a mně došla energie na to zvednout sklenici s vodou, i když mám pořád ještě žízeň. Možná se jen snažím něčím naplnit. Jsou čtyři ráno a já poslouchám píseň svojí ženy, kterou jsem viděla třikrát v životě. I tak jsem závislá na jejím hlasu.

Třeba bych se tu mohla na chvilku zastavit a vyprávět malým dětem příběh. Jenže všechny malé děti už dávno spí.

(Jsou čtyři ráno.)

Třesu se zimou a snažím se přitáhnout si svetr blíž k tělu, ale není to tahle zima. Mám těch sverů asi deset. Mohla bych si je obléct všechny. A pak zatopit. Vlézt do vany plné vařící vody, usmažit se na svatém oleji a plácnout si se satanem, ale stejně by mi pořád byla zima.

Teda jen do doby, než přijdeš a obejmeš mě. A já vím, že to uděláš.

Ty ano.

Ty totiž víš.

Víš, co znamenají čtyři ráno.

Mám si uklidit pokoj

Jak jako kurva
může holka někomu dát
však doprdele už
zamyslete se
přece čistě technicky vzato
jak někomu můžeš dát
DÍRU
kurva prostě
jak
(ehm)


[Keigh mě donutila to zveřejnit its not my fault]

Voltaire - Candide

Candide

neboli Optimismus

Z francouzštiny přeložil Radovan Krátký

Ilustroval Jaroslav Šváb

Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury

Praha 1978

Začnu hned tím, že jsem tak docela nepochopila, proč se sakra na začátku knihy zmíněno cosi o nějakém překladu z němčiny. Nejdřív jsem myslela, že to někde přeložil z franštiny do němčiny a do češtiny to bylo přeloženo právě z tohoto překladu, ale ne, pan Šváb překládal rovnou z francouzštiny – tak nevím. Ale ono to pro knihu jako takovou důležitou nebylo, že, takže to nechám být.

Co se knihy týče, velice dobře se mi četla. Slohový styl je příjemný, docela humorný (jazykově, humoru jako takovém se budu věnovat ještě dál), nenáročný, ale ne nudný, ubíhá velice rychle, děj je vůbec ještě rychlejší, než bych čekala, a pořád se něco děje. Bohatost jazyka a celkově vypravěčské umění musím tedy ocenit. Přesto ale... najde se něco, co mi docela vadilo, chvílemi dokonce vytáčelo. Jde mi o to, že se Voltaire pokoušel zesměšnit snad úplně všechno, co šlo. Pomalu v každé větě si z něčeho utahoval nebo na něco ironicky narážel. Takové narážky mám ráda, ale vážně ne v takové míře. V okamžik, kdy se celá kniha neskládá v podstatě z ničeho jiného než úšklebků a drobných urážek, mi to prostě vadí. Navíc to pak podle mě prostě ani nevyzní. Čtenář si, ač třeba nerad jako já, na to utahování zvykne a pak už se to jen snaží tolik nevnímat, aby ho to neznechutilo. Bylo by podle mě lepší (a užitečnější, neboť by to více splnilo účel) napsat knihu buď jako jeden velký ironismus a nebo, což bych asi uvítala nejvíc, si tu ironii šetřit a použít ji jen tak, občas, někde, jako koření. Jistě, možná by to pak nedošlo úplně všem, že z čeho si to ten Voltaire vlastně utahuje, o co mu jde? Ale to už je osud spisovatelů, co se dá dělat. Navíc, podle mě to tady může být i naopak. Můj dojem je, že když je celá knížka taková fraška, nechce se to ani člověku brát vážně. Zvlášť, když je celou dobu i ten děj jako logicky vcelku přijatelný a jakž-takž normální a pak tu najednou máme lítající červené ovce a bláto místo zlata. V tu chvíli jsem měla chuť to vzdát a začít to brát prostě jenom jako prvoplánovou komedii, i když vím, že to tak není.

Teď to asi vypadá, že tu knihu nemám ráda a že ji jenom kritizuju. Musím tedy zdůraznit, že to tak rozhodně není. Líbila se mi, mám ji ráda. Hrozně jsem si užívala ten lehký styl, zvlášť proto, že jsem z této doby ještě očekávala nějaká těžkopádná souvětí a že budu muset příliš přemýšlet, složitosti a tak. Takže jsem naopak byla velice potěšena. Jen mi to s tím nešetřením ironie a utahování si přijde škola, ale tak, kdo ví, třeba to ta kniha takhle potřebovala.

Taky bych ráda poznamenala, že mi to s odstupem času vyznívá lépe. Když jsem knihu zavřela, řekla jsem si akorát něco jako „ježiš, tak to už bylo fakt přehnané“, ale po pár dnech mi zbylo jenom pobavení a tichý souhlas.

Červnové střípky '15

Tak su tu zas, až se sama divím. Zrovna sedím u Yu doma a počítám štípance od komárů. Jako vážně, normálně na mě vůbec nejdou, ale jižní Čechy se svýma rybníkama trhají mé osobní rekordy. Taky pozoruju Yu při práci, maluje, aww :3 Umělci :3 Vůně terpentýnu :3

Dáme si tu jako kulturní vložku nějaké 5 Seconds of Summer, protože poslední dobou jimi tak nějak žiju.