Voltaire - Candide

Candide

neboli Optimismus

Z francouzštiny přeložil Radovan Krátký

Ilustroval Jaroslav Šváb

Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury

Praha 1978

Začnu hned tím, že jsem tak docela nepochopila, proč se sakra na začátku knihy zmíněno cosi o nějakém překladu z němčiny. Nejdřív jsem myslela, že to někde přeložil z franštiny do němčiny a do češtiny to bylo přeloženo právě z tohoto překladu, ale ne, pan Šváb překládal rovnou z francouzštiny – tak nevím. Ale ono to pro knihu jako takovou důležitou nebylo, že, takže to nechám být.

Co se knihy týče, velice dobře se mi četla. Slohový styl je příjemný, docela humorný (jazykově, humoru jako takovém se budu věnovat ještě dál), nenáročný, ale ne nudný, ubíhá velice rychle, děj je vůbec ještě rychlejší, než bych čekala, a pořád se něco děje. Bohatost jazyka a celkově vypravěčské umění musím tedy ocenit. Přesto ale... najde se něco, co mi docela vadilo, chvílemi dokonce vytáčelo. Jde mi o to, že se Voltaire pokoušel zesměšnit snad úplně všechno, co šlo. Pomalu v každé větě si z něčeho utahoval nebo na něco ironicky narážel. Takové narážky mám ráda, ale vážně ne v takové míře. V okamžik, kdy se celá kniha neskládá v podstatě z ničeho jiného než úšklebků a drobných urážek, mi to prostě vadí. Navíc to pak podle mě prostě ani nevyzní. Čtenář si, ač třeba nerad jako já, na to utahování zvykne a pak už se to jen snaží tolik nevnímat, aby ho to neznechutilo. Bylo by podle mě lepší (a užitečnější, neboť by to více splnilo účel) napsat knihu buď jako jeden velký ironismus a nebo, což bych asi uvítala nejvíc, si tu ironii šetřit a použít ji jen tak, občas, někde, jako koření. Jistě, možná by to pak nedošlo úplně všem, že z čeho si to ten Voltaire vlastně utahuje, o co mu jde? Ale to už je osud spisovatelů, co se dá dělat. Navíc, podle mě to tady může být i naopak. Můj dojem je, že když je celá knížka taková fraška, nechce se to ani člověku brát vážně. Zvlášť, když je celou dobu i ten děj jako logicky vcelku přijatelný a jakž-takž normální a pak tu najednou máme lítající červené ovce a bláto místo zlata. V tu chvíli jsem měla chuť to vzdát a začít to brát prostě jenom jako prvoplánovou komedii, i když vím, že to tak není.

Teď to asi vypadá, že tu knihu nemám ráda a že ji jenom kritizuju. Musím tedy zdůraznit, že to tak rozhodně není. Líbila se mi, mám ji ráda. Hrozně jsem si užívala ten lehký styl, zvlášť proto, že jsem z této doby ještě očekávala nějaká těžkopádná souvětí a že budu muset příliš přemýšlet, složitosti a tak. Takže jsem naopak byla velice potěšena. Jen mi to s tím nešetřením ironie a utahování si přijde škola, ale tak, kdo ví, třeba to ta kniha takhle potřebovala.

Taky bych ráda poznamenala, že mi to s odstupem času vyznívá lépe. Když jsem knihu zavřela, řekla jsem si akorát něco jako „ježiš, tak to už bylo fakt přehnané“, ale po pár dnech mi zbylo jenom pobavení a tichý souhlas.