neděle 30. dubna 2017

n.

A já bych tak strašně strašně strašně moc chtěla být lepším člověkem.

Je to těžké, není to těžké a je to nemožné. Nemožné proto, že není možné soudit, kdo je dobrý a kdo špatný člověk, a tedy není možno ani usoudit, za jakých okolností bych byla lepší člověk, než jsem teď.

Ale přesto mi přijde, že by to bylo tak snadné, že je to jasné, že by stačilo jenom kurva třeba nacpat si něco do té hlavy a udržet to v ní a vědět, proboha já miluju vzdělání a vzdělávání a tak ráda se učím, ale proč si z toho nikdy nic nepamatuju? Jsem z toho zoufalá, protože mi přijde, že ze všech knih, které jsem kdy přečetla, už vím sotva nějaký chabý děj, natož abych si pamatovala, jaký dojem to ve mě zavolalo, jaké myšlenky jsou tam obsaženy, jaký jazyk byl použit. A přitom vím, znám sama dost dobře na to, abych věděla, že jsou to věci, kterých já si skutečně všímám. Vím, znám se; jsem ten typ člověka, který tráví hodiny na Wikipedii, protože mu to přijde zajímavé a zábavné. (Ostatně, zrovna jsem hledala všechna možná etnika, která se vyskytovala od Polonéského poloostrova na východ zhruba v šestém století před naším letopočtem, čistě proto, že otec v reklamních přestávkách pirátů z Karibiku jedničky přepínal na nějaký film o Hedvábné stezce s Jackie Chanem.)

Jenže zítra už z toho nebudu vědět vůbec nic.

Není mi ještě ani dvacet. Jak to, že je tohle téma, nad kterým vůbec uvažuju? (Příšerná věc je, že už bych měla svoji mysl připravovat na to, aby si zvykla, že bude kurva dlouho dobu říkat -cet místo -náct. Ale nejsem na to připravená ani trochu. Dneska jsem omylem napsala, že je mi pořád ještě osmnáct. A cítím se asi tak jako patnáctiletý fracek.)


Zajímavé je, že jakoukoli vzpomínku s jistou osobou mou mozek uchovává s bezbřehou pečlivostí. Vďaka.