sobota 19. září 2015

I used to follow you in the darkness


I used to follow you in the darkness
but it was okay because you always knew the way back
and I guess there are things you can't do in the light

And one time I stayed there after you turned back home
even when you called me with you
and I was whispering your name
because it belonged here
but I never raised my voice
to let you know where I am
so you could find me and bring me back

I'm sorry
because this time you had to follow me
and that just wasn't right

I'm not really sure why I did that
maybe I just wanted to get to know the darkness
because it seemed like your friend
It was never about the way
it was about holding hands

That even though I wanted to cover my eyes with them
I never did

That even though I was scared to go
I always did

That ever though I didn't know why I trusted you
I did




Maybe I don't even like the light.







sobota 12. září 2015

Občas si říkám, co asi dělají všichni moji staří přátelé

Občas si říkám, co asi dělají všichni moji staří přátelé.

Možná bych neměla. Možná bych ještě ani neměla mít něco jako staré přátele, se kterými už se nevídám, protože odešli příliš daleko anebo příliš daleko vždycky byli a nebo prostě jen nebyl čas. Není mi ani osmnáct. Měla bych mít čas na všechno. Místo toho vzdávám dramaťák ve prospěch kytary. Nejde mi ani jedno.

Nejde mi zvednout telefon a zavolat jim. Nejsem si jistá, co bych řekla. Nejsem si jistá, co bych chtěla říct, a bojím se toho, jak by to dopadlo.

„Ahoj.“

„Hm. Kdo jste?“

„...jmenovala jsem se Hifi. A pořád se jmenuju Hifi. Kdysi dávno jsem byla někdo jiný, ale to se nevrátí. To se nesmí vrátit.“

nebo "Víš, jak jsme se spolu kdysi smávali každý den? Jak jsme bez sebe nemohli vydržet, protože život nebyl snesitelnej? No tak ještě pořád není, ale teď na to máme jiný lidi."

nebo „Nevím.“

nebo „Míň než spára mezi kachličkama.“

...

„Aha.“

Umím si představit to tupé ticho.

Jen bych ráda věděla, jestli jsou všichni v bezpečí a šťastní.


Protože možná nejsou a adjektiva nemusí znamenat zase tak moc.

čtvrtek 10. září 2015

Zrcadlo

Proč je
radit cizím lidem
a řešit jejich problémy
a dávat na ně pozor
a starat se o ně
a promlouvat jim do duše
a držet je nad hladinou
a hladit jejich duše
a nepouštět jejich dlaně


lehčí než podívat se sama sobě do očí

úterý 8. září 2015

neděle 6. září 2015

Amen

Píšu surové básně o životě
plné nasranosti smíšené s výsměchem pokrytcům a sama sobě
zatímco týpek vedle mě čte Bibli
a když odloží tu knihu
vezme do ruky mobil
jen aby otevřel její anglickou verzi
-život je tak pestrej-
pak se otáčí a dává mi letáčky
a je to docela vtipné
protože ještě pořád cítím na rtech
polibek jedné ze svých slečen

pátek 4. září 2015

Na Čerňáku

Na Čerňáku
vztekle projdu celý nákupní centrum
a nějak mě sere jeho velikost a čistota a stylovost,
jak se všichni tváří přívětivě, ale je to jenom lež,
pokrytci,
a tak potom na ulici mlátím do piana Bohemian Rhapsody ze všech sil
a přijde mi to dekadentsky vtipné,
protože je celé rozladěné a nabubřelé,
stejně jako lidi okolo,
kteří křičí a řvou všude kolem
a přehlušují moje Nothing Else Matters,
zatímco se tiše směji jejich životům
a oni nahlas nenávidí moji hru.
A pak skončím
a ještě před závěrečným akordem
se vzadu za mnou ozve potlesk
a pán bezdomovec mi chválí přednes,
i když tomu nejspíš piču rozumí,
ale i tak ví o životě víc než já.
Zrovna se vrátil z basy
(to není předsudek, sám mi to řekl,
dokonce v tomhle slangu)
ale možná tam nikdy nebyl
a jenom šukal se špatnými lidmi
a tak pak život vyjebal s ním.
Pýtá si ode mě pět korun,
který by mu nemohly stačit ani na den,
a tak tahám z kabelky peněženku,
ani nevím, co mu podávám,
a nakonec jsem to já, kdo děkuje,
a kdo má čistější hlavu, když kráčí špinavou ulicí ke svýmu autobusu,
kde stojí spousta zamračených lidí
a já se jim už zase směju,
protože mám místenku.
A pak začnu přemýšlet, že jsem mu kurva přece mohla dát i ten zbytek drobných,
co jsem v tý peněžence měla,
protože stejně nenávidím, jak jsou ti kovoví zkurvenci těžcí,
aby k tomu pivu nebo vínu
nebo co takovej člověk chlastá
kvůli zapomnění na životní sračky,
měl i na čistou vodu
nebo chleba,
ale za co bych si jinak koupila tu zkurvenou müsli tyčinku,
kterou stejně nikdy nesním.

středa 2. září 2015

V metru

Všichni vypadají,
jako by hrozně moc chtěli prostě jen jít domů,
ale že nějak nevědí,
kde to sakra je,
i když by správně měli sedět ve vlaku, co tam míří.
Změna je jen výjimečná.
Vedle mě čte jakási žena knihu o umělé inteligenci,
asi by se jí nějaká hodila,
ale možná je naopak velice uvědomělá
a já bych se s ní měla zakecat o smyslu života,
jen abych nakonec vystoupila na Čerňáku jako vždycky,
a dozvěděla se úplný hovno.

Než ji stihnu poslat do prdele, vystoupí na Vysočanské.