Perfektní čajový večírek

Pamatujete doby, kdy bylo tak těžké žít, záslužníci o nové světy? Doby, kdy nadechnout se stálo všechno úsilí světa a v uších při tom hučela krev, vylévající se ven, horká, neklidná, bublající, bouřlivá? Nevyrovnaná stejně jako vaše duše...

Příživníci na světle, jak se vám žilo v té tmě, do které jste se sami uzavřeli? A proč už to neděláte? Našli jste něco lepšího?

Nějak se vám nechce se mnou mluvit, koukám. Ale možná je to dobře. Ne, neměli bychom mluvit, asi. Mohla bych vám nabídnout čaj? Dejte si čaj. Postavím před vás hnědé, černé a šedé hrníčky a posadím vás naproti sobě. A mezi námi bude stůl, neutrální území. Z hrnků můžeme vyrovnat hranici našich států a sušenky použít jako bomby. Moc ráda si po vás hodím sušenku. Mohli byste mi říct, že je jich škoda, ale stejně je sní kočka a vy se mnou tak jako tak nesmíte mluvit. Teď už je to hra s pravidly, opravdu nesmíte. Seďte tady, tiše mlčte, budu se na vás dívat. Čaj vám stydne a co z toho máte? Myslím, že vaše ústa jsou zalepená. Mojí budoucností. Co z toho, ptám se, co z toho? Mlčte, vím, že nemáte odpověď. Nenašla bych ji ani na dnech vašich hrnků, však jsem je sama nalévala. Ale co pak tedy zbylo z vašich životů? Přiznejte se, démoni, řekněte mi, jaká je vaše pointa. Nebojte, vím, že mi neřeknete nic, bude to naše tajemství. Budu se dívat do vašich očí a kochat se bolestí v nich. Přeteče někdy? Vaše slzy by měly být černé, ale nevím, jestli jsou, neviděla jsem vás nikdy plakat. Bolí, když po vás hodím sušenku? Nepoznám, jestli přikyvujete, musíte to dělat víc nahlas. Ano, vysmívám se vám, jste hrozně komičtí se svýma svázanýma rukama způsobně položenýma v klíně! Copak, uráží vás moje pohostinnost? Ale kdepak, nezkoušejte mi to tvrdit, však jsem vás usadila na svou nejpohodlnější sedačku. Máme naprosto perfektní čajový večírek, co říkáte? Jste si vědomi toho, jak chutná můj čaj, i když jste ho ještě neochutnali. Očekáváte nejspíš, že je hořký, nemám pravdu? Vysypala bych vám tam celou cukřenku, kdybyste si řekli. Mluvte, proč nemluvíte? Kdo vám sebral ústa, byla jsem to snad já? Ach, ovšem, že jsem to byla já... No není to dokonalé? Není to dokonalé? Jak krásně umíte sedět před naší hranicí z hrnků... Nikdy neupijete. A nikdy nepromluvíte.

Ne, moji drazí hosté. Už nikdy nepromluvíte.

Slibuji.

No není to dokonalé?

Řekněte.

Mluvte!

Ach, jak krásně umíte mlčet.

Bez dechu

Kopu a

křičím a

děsně se vztekám a

úděsně křičím a

všechno jen ničím a

potajmu doufám

když zatratím všechno

že pak taky všechno

zatratí mě

Do kulata

Myslela jsem si

dosti naivně uznávám

že jsem docela vyrovnaný člověk

a že dokážu stát na vycholu života a užít si ten výhled

a nadhled

a místo toho se pod ním lámu

páteř mi asi brzo praskne

až už se nebude moc ohýbat

a pak

budu snad konečně zatracena

jednou pro vždy

Hovorná

Pod pohrůžkou smrti se

snažím aspoň trochu žít

Nutno ale podotknout

že mi to moc nejde

vašnosti

a velice se omlouvám

že mrhám vaším darem, pane,

vy, jehož se nikdo o nic neprosil

a od nějž nikdo nic nechce

protože by taky nic nedostal

k někomu musím mluvit

ale proč jste to sakra vy

nudí mě vaše stereotypnost

a taky že mě nutíte žít

a sám se chechtáte v sladké nicotě

a já zatím trpím vaši komedii

a snažím se nesmát příliš ironicky

taky byste mi mohl natrhnout ret

rozbít čelist a nebo snad

konečně vyplnit vaši pohrůžku

debile zkurvený

Chybí mi jen levná whisky

Podcenila jsem svoji posedlost psaním.

A taky to, co ve mě dokážou probudit Prokletí básníci.

Zmítal mnou takový vztek, takový záchvat panické zoufalosti a hněvu nad ní, nad panovačnou, ironicky se usmívající královnou mého života uchovanou v čisté sklenici na vrchní polici. Trhavě jsem máchala, ne, ve vnitřní agónii trhala všemi údy, jako bych to ze sebe mohla nějak dostat, jako bych to mohla změnit, změnit cokoliv, jako bych mohla změnit svůj hněv nad tím, jak děsně špinavá, jak odporná jsem, a to za to ani nemohu! Jak hnusnou mě udělal svět, do kterého jsem se narodila, aniž by toto narození byla má vlastní chyba! A všechno bylo tak odpuzující, rozkládající se, prohnilé skrz naskrz a všemi směry ještě zpět. Chtělo se mi křičet a myslím, že jsem i křičela, ale nevím, jestli mě někdo slyšel, protože k mým vlastním uším nedolehla ani hláska. Ne! Bože! Proč jen, proč? Nevěděla jsem nejspíš ani, na co se ptám, ale jak zoufale jsem chtěla, ne, potřebovala odpovědi! A stejně to bylo k ničemu, všechno bylo k ničemu, a já se i tak válela po zemi a převracela stoly i židle, házela jsem sklenicemi, trhala polštáře i oblečení, ničila vlastní rukopisy, trhala je na kusy spolu s vlastní duší a vůbec všechno jsem chtěla roztrhat a zničit, aby to zaniklo spolu se mnou. Aby to shnilo! Ale jednou pro vždy! Ne, nemohla jsem... nemohla jsem dělat nic, než práskat dveřmi a pak je stejně nechávat otevřené, protože kdo by se staral o účet za elektřinu, když všichni zahyneme, a chodit, skákat, plazit se po bytě v černém kabátě s vysokým límcem a snažit se umřít na vlastní hnusotu a odpornost. A stejně se mi to nedařilo! Šplíchala jsem na sebe spousty pánské voňavky, protože ty dámské jsou příliš bezcharakterní, stejně jako ženy samy, a cítila se pak o něco lépe. Na pár vteřin to vždycky pomohlo. A pak to tu bylo znovu, ten příšerný skřek mého vlastního já ukrytého pod nánosy špíny, některými starými pár hodin a některými starými desetitisíce let. Staré jako lidstvo samo. To je taky doba, po jakou už lidstvo hnije, ale jako nic, ani tohle nedokázalo ještě dotáhnout do konce. A tak hnijeme a hnijeme a hnijeme a užíváme si svůj rozklad a hovoříme o malých věcech velkými slovy a snažíme se zachránit, co se dá, ačkoliv nemáme pro koho zachraňovat a všechno je to tak zoufalé a já si přeju plakat, ale neumím to, umím se jenom hystericky smát a celé lidstvo hnije se mnou a kývá do rytmu vyměřenému času.
Odpornost!
Hnus!

Věčnost.

Takový maličký oznam

Zdravím všechny, jež ještě čtvrtletí/polovina semestru/nekončící práce nezabila,

jak většina z vás ví, podařila se mi taková ne úplně fajnová věc, a totiž to, že byl můj notebook napaden tekutinou obsaženou v poklidně stojící nádobě ze skla - ok, trochu mi šibe, mám za sebou devět hodin školy a dvě hodiny divadla s malými dětmi. tiredasfuck, my friend. Prostě jsem si polila notebook vodou.

Takže ten nefunguje.

A já sice jakože mám k dispozici počítač rodičů, když něco potřebuju, ale na tom se nedá seriózně pracovat. Už jenom kvůli tomu omezenému množství času, kdy se sem dostanu.

Takže... nevím. Po konci prosince bych si měla kupovat nový notebook a pak to zas bude všechno v pohodě, snad.

Bye bye.