pátek 19. října 2018

Střípky tak nějak za poslední tři roky (posted '18)

Ello,

haha, tohle je jako, no. Jak to říct. Zítra, respektive už dneska, mě čeká zápočtový test ze statistiky (ano, v půlce října) a do toho jsem nemocná, takže považuju za zcela logické, že jsem otevřela blogger s myšlenkou vyskytnout článek.

Respektive. Myšlenku vyskytnout článek mám už nějaké tři měsíce, ale samozřejmě, že ta myšlenka začne nabývat na neodbytelnosti v momentu, kdy bych ji potřebovala odbýt co nejvíce, respektive kdy bych se potřebovala zabývat jinými věcmi (nějak moc vyjmenovaných slov na b). Jej, závorka. Už jsem dlouho nenapsala žádnou závorku. Okay, naposledy v eseji pro lvíka. Kterou jsem psala v pondělí. No dobře. Ale chápeme se. Člověk v chatu či dokonce v běžné konverzaci závorek moc neužije, což je škoda, závorky jsou supr - i když teď jsem si vzpomněla, že se snoubenkou používáme v běžné konverzaci meme "one (1)", takže vlastně... vlastně jo, no.

No, a takovými věcmi se moje mysl zaobírá v fever někdy kolem jedné hodiny ráno před testem, ano.

Inu, každopádně, byla jsem se juknout (!!) do posledního střípkového článku, abych zjistila, jaké má vlastně náležitosti a obecně co tam tak vlastně jebu, přičemž jsem zjistila, že onen poslední střípkový článek byl postován v roce 2015...??? A já si původně do nadpisu napsala "střípky za poslední rok", haha. No, tak si nic, no. Čas strašně rychle běží, když se člověk dobře baví (a je obklopen těmi správnými lidmi).

Ještě jedna odbočka, teda vlastně... příbočka? Jak se tomu říká, když se v myšlence vrátíte zpátky, protože jste ji předtím nedokončili? Smyčka? Kytička? Ne ne, tohle není ani Chelčický, ani Pilař. Hm. No co už. Každopádně, důvod, proč mi nápad napsat článek ležel v hlavě už takovou dobu, je proto, že co jsem po Danielovi hodila mobil, protože mě nasral, a mobil tím pádem uvízl na tři týdny v hospodě (...Danielova chyba, že seděl tak blbě, ok, já jsem po něm ten telefon potřebovala prostě hodit, nemůžu za to, že seděl jako píča), byla jsem bez Instagramu (ty vole hrůza), který do té doby plnil funkci Střípků, když se nad tím zamyslím. Takže ne, střípkování mě neopustilo, jen nabralo jinou, neblogerskou podobu. Svým způsobem je to tam přehlednější a funguje to víc jako galerie a tak. Plus se tam dají stalkovat 5sos. Don't blame me.

Takže, vracím se k tomu, od čeho jsem se odběhla vrátit, a navrácená do momentu svého odvrácení (nikoli od bohů, Zouis 4eva) reportuji, že jsem se při svém výzkumu dozvěděla, že správné Střípky obsahují někdy v úvodu (což už jsem tedy prošvihla, ale píšu to po třech letech, mám právo na to jebat si vlastní články (tedy, to jsem měla i tak, člověk má tak trochu právo zjebat si vlastní život, i když, not worth it, jak by řekl-neřekl Jack, kdyby to bylo reverse, což mi připomíná, že mám v mrazáku novou zmrzlinu, kterou jsem ještě nevyzkoušela, ale není mi dobře, takže si ji nedám) takže se budeme muset smířit s tím, že úvod není úvod, a nebo přijmeme fakt, že úvod vůbec neuvozuje téma, ale je sám o sobě statí... což je blbost, a nebudeme tu jebat lingvistiku nebo co to je za obor, protože to není obor můj - ty vole, tuhle větu už nedokončím, aby dávala smysl, ale tak, můžu to zkusit, no) nějaké to video s hudbou. Tak. Měla bych to raději vytknout do závorek než pomlčkami (haha, vytýkání!! statistika!! zítra umřu. jupí!) Ha, vidíte, závorky všechno řeší a mi se to dokonce podařilo vytknout správně. Takže ta původní věta je "(...) správné Střípky obsahují někdy v úvodu nějaké to video s hudbou." No to je snad přeci každému jasné.

Inu, ta hudba.


Řeknu vám, nebyla prdel to zvolit. Jednak momentálně poslouchám 6 hodinovou komplici (...to má být kompilaci, ale přišlo mi to vtipné, tak jsem to nechala) studující hudby (eh, to je blbý překlad - jako ne, že ta hudba studuje, ale že ta hudba je na to, abych já studovala. Hudba pro studující. Hudba pro studium. Na studium. Ke studiu! Hudba ke studiu. Tak. Ale já stejně nestuduju, takže jebat, haha), no a v posledních pár dnech jsem zase obsessed by I See Fire od Eda Sheerana, což je proto, že jsme před nedávnem zkoukli celého Hobita a první dva díly LOTRa, no a pak se taky tak poslední půlrok hodně vracím k FOB, plus jsem začala konečně poslouchat The 1975, no a třeba Love Me je fakt mood,  a taky jsem objevila Tokia Meyerse (doufám, že to dobře skloňuju), který je fakt supr, PLUS NOVÉ ALBUM KESHY, BOHA JAK JSEM MOHLA ZAPOMENOUT NA KESHU?? JAKO SONG PRAYING?? ME FEELS?? WOMAN? IM A MOTHERFUCKING WOMAN, BABY THATS RIGHT, I DONT NEED A MAN TO BE HOLDING ME TOOO TIGHT?? SONG I NEED A WOMAN TO LOVE, THE GAY HYMN??? JFNDGJSFDKN Ale nakonec jsem tam jebla první song z nového alba 5sos, který na mě vyjel, protože jo, jsem z nich pořád v piči, což vůbec není dobré, ale vůbec, vůbec není dobré, haha. A chci jen na koncert, ale ti dementi nejedou do Vídně ani nějakého jiného normálního města, a snoubenka se mnou do Paříže ani Madridu jet nechce, což chápu, 10k je 10k, no ale ty vole, já je chci?? A Kodaň už je vyprodaná, samozřejmě, stejně jako Stockholm nebo co to bylo. No takže doufám, že pojedou něco znovu, protože jako, ta kapela byla vždycky tak nějak, no, teplá, ale teď je to skoro The Gay, so. Jako sorry, ale Luke s těmi zlatými stíny na MTV, oh yas. + gelové nehty zdarma. To nemluvím o tom, že má Calum na noze vytetovanou iniciálu svého boyfrienda a skládá songy o tom, jak by raději doma šukal, než by šel slavit Valentýn někam ven (relatable) a následně o tom, jak když už šuká, slyší ho u toho celý hotel. (Songy Valentine a If Walls Could Talk, btw). Also relatable.

Moje kočky (které jsem ukradla) jsou fascinované mými novými minizvýražňovači z eBay, což chápu, já taky, ale teď si tu s nimi hrají, a já s nima, místo toho, abych nimi (zvýrazňovači, nikoli kočkami) podtrhávala skripta a kreslila srdíčka a kytičky vedle příkladů (je to to jediné, co mi s těmi příklady jde). Boha, statistika je zlo. Jako, mít na mém oboru jako vyhazovací předmět zrovna statistiku je fakt trochu napiču. Už chápu tu frustraci, jež bývala loni vyjadřovaná po všech nástěnkách studenty druhého (potažmo třetího) ročníku. Teď jsem druhý ročník já, a ty vole, prvák byl úplně zlaťučký, nynyny. To mi připomíná, že bych si měla napsat zadání bakalářky. Haha. Fuck.

Raději jdu spát.

(článek možná bude někdy dopsán)

pátek 24. srpna 2018

Upekla jsem si kynutý švestkový koláč

Miluju švetskový koláč. Švestkový koláč je lyfe. Jediná nevýhoda je, že se ukázalo, že mám nějaký problém se slovem "štvestkový", a neumím ho napsat. V narozeninovém přání pro Narci (ano, píšu o svém koláči píšu i lidem, kterým zrovna přeju k narozeninám. Jsem ovládána koláčem. Jsem v područí koláče. Koláč je mé nové náboženství) jsem to slovo použila dvakrát, a ani jednou se mi ho nepodařilo napsat správně. Ha, a teď koukám, že v tomhle článku se mi ho taky nepodařilo napsat správně, a touž jsem ho v nadpisu opravila. Inu, co už. Mám momentálně trochu jiné starosti, a proto, zcela logicky, píšu (nikoli píču, jak jsou mé prsty očividně přesvědčeny podle toho, co automaticky mačkají na klávesnici) článek, což se nestalo už dobrý... rok?

A je to více než jen dobrý pocit.

No, mé jiné starosti, o kterých jsem mluvila, momentálně zahrnují především:

1) Mazlení otroka

2) Obdivování a ochutnávání švestkového koláče

3) Krmení dravých šelem (aka 10 letých koček, co se sotva hnou)

4) Krmení otroka

5) Balení se na dovču

6) Balení snoubenky

7) Rozjebávání se nad knihami s tituly "Žiji správně?" a "Fit pro sex"

8) Těšení se na univerzitu

9) Nadávání na to, že nový semestr ještě nezačal

10) Kontrolování, jestli se začátek nového semestru náhodou neposunul

11) Nadávání na nedostatek víkendů

12) Dělání víc plánů na víc víkendů


A asi jako tak, no. Na blog jsem si vzpomněla docela náhodou asi před třemi dny, a za celé ty tři dny jsem neměla čas se tu na něj zajít juknout. (Juknout je nádherné, nádherné slovo). No, už mám sbaleno na dovču, čtyřikrát jsem zkontrolovala, že mám všechno (a stejně mi určitě bude něco chybět, ale co už) a ujistila, že můj problém se závorkami za tu dobu, co jsem nenapsala ani jeden článek vůbec, ale vůbec nezměnil. Svým způsobem je to poměrně uklidňující.

Na Nekonečno jsem rok víceméně ani nepomyslela. To je také uklidňující. Obecně nemám vůbec potřebu psát, a nikdy bych si nebyla bývala pomyslela, že bude doba, kdy nebudu mít neutuchající potřebu něco pisálkovat a bude mi z toho dobře, ale tak, budoucnost se moc naplánovat nedá. Ne že bych chtěla někomu brát iluze, ale... nedá. A je to supr.

Supr čupr.



lol

neděle 27. srpna 2017

tohle jsem našla v konceptech, když už jsem tu teda po těch x měsících byla

Já bych ráda něco pověděla (nikoli řekla), ale asi nemám co. Můj život spěje kupředu. Je to zvláštně nemístný a zároveň skvělý pocit. Nemístný proto, že není fér, abych byla tak šťastná a měla se tak dobře zrovna já, a skvělé proto, že... Inu. Všechno je skvělé. A já budu bydlet sama, a budu vídat svou snoubenku každý víkend a matku nikdy, a budu studovat a budu číst a boha jeho, já se tak těším. Nemístné. Štěstí ani neštěstí není něco, co by si člověk mohl zasloužit nebo vydobýt svým chováním. Kdo ví, jestli je tomu tak dobře.
Za tenhle rok jsem nenapsala ani slovo Nekonečna.
Nikdy mi nebylo líp.

čtvrtek 24. srpna 2017

Čeština je nádherný jazyk.

Čeština je nádherný jazyk.

Cítím ohromnou nostalgii vůči minulým dním; tak nějak se cítím, jako že mi chybí, i když vím, že nebyly vůbec dobré. Že mi nechybí ti lidé ani ty zážitky a rozhodně ani ty depresivní stavy, ale i přesto – nebo možná právě proto, že mým jediným skutečným (seč ne jediným, který jsem řešila) problémem jsem byla Já a Moje pocity – mi to všechno přijde s odstupem času snesitelnější a obecně lepší než to, s čím se potýkám teď. Nejhorší na tom je, že tohle mají tendenci dělat všechny... jak se řekne mysl v množném čísle? Všechny mysli? Eh. Použila bych slovo mozek, ale mozek a Já (tentokrát ve smyslu Self) jsou dvě odlišné entity. Odlišné, seč ne samostatné. Je to vlastně velmi zajímavé. Ale nejsem tu, abych se brodila v psychologii. I když.

Tak jako tak, každá mysl má tendenci ukazovat – či jevit – minulost zcela neemocionálně. Což se zdá jako blbost, když vás vzpomínky můžou rozesmát, rozbrečet nebo naštvat, jenže ve skutečnosti ve vás danou emoci vzpomínka pouze vyvolá. Samotná vzpomínka žádnou emoci neobsahuje. Jenže, minimálně pokud jste mentálně zdraví, každá osoba cítí v každém okamžiku alespoň jednu emoci, seč třeba vágně, a tedy máme tendenci pojit vzpomínky právě s těmito emocemi, neboť při každém vybavení vzpomínky cítíme (alespoň jednu) emoci. Předchozí věta je stylisticky absolutně příšerná, but I could give a fuck. Emoce nám vlastně pomáhají především velmi rychle zaujmout nějaký postoj k dané situaci či věci (ne nutně předmětu). Proto mají čerstvé vzpomínky tendenci vyvolávat silnější emoce. Pak je tu tedy ještě otázka kumulace potlačovaných emocí, to jistě, ale to není můj případ – už ne – a tak asi nemá cenu se tím teď zabývat.

(Asi největší sranda je odsobnění od vlastních emocí, ale to je taky kurva nebezpečné, takže, eh, no. A tak. Ale je to tak zajímavé.)

Koukám, že styl, jakým se vykecávám, se podstatně změnil, a tak jsem si přečetla pár svých starých článků (crybaby) a taky pár blogů, co jsem dřív čítávala, a musím říct, že Reni mě nezklamala, protože věta „Ne že by mi on sám vadil, je docela v pohodě, ale i tak by mi nevadilo, kdyby ho přejelo auto“ mě rozjebala po pokoji. (V půl šesté ráno.) Tak. To už se zase blížíme k mému starému stylu vykecávacích článků. Teď jsem si to teda po sobě přečetla, tady tento výžlebt, no a teď přemýšlím, jestli je to vlastně klasické podmiňování. To, že si spojujeme emoce se vzpomínkami, protože se vždycky objevují ve dvojicích. Vlastně je, ne? Emoce nás podmiňují? Právě jsem napsala „ježiši, to je ale píčovina, to zní, jako by nás emoce nějak ovládaly“ a pak jsem se zarazila, když mi došlo, jaký jsem kokot, protože to je přesně to, co emoce dělají a od čeho je i máme, když na to přijde. Pan profesor Cakirpaloglu by mě asi moc nepochválil. (I když s tou frustrací se mi taky dobře smál.) (Já se mu vůbec nedivím, protože říct, že „frustrace vzniká při nemožnosti dosáhnut cíle“, ale nebýt schopná z toho vytáhnout, že podmínkou vzniku frustrace je překážka, no toto mi někdo předvést, tak se mu taky směju, zcela upřímně.) (Asi nejvtipnější bylo, že jsem z toho, že nejsem schopná to správně formulovat, byla značně frustrovaná.) (Já jsem asi fakt dobrý kokot.)


To jsem se ale od svého původního problému značně odsunula. To asi nevadí. Důležité je jenom to, že emoce není obsahem vzpomínky (i když vzpomínka může obsahovat informaci o emoci) (možná proto se to tak plete). Proto i v případě, že si projdete něčím skutečně těžkým, třeba velkou bolestí, nejste schopní politovat toho, kdo si úplně stejnou bolestí prochází třeba pár let po vás. Zvlášť nebezpečné je to u psychické (mentální) bolesti nebo jiného negativního zážitku, protože tam nám nezbyde žádný důkaz o bolesti, ve smyslu, že když víme, že jsme si zlomili nohu, očekáváme, že to bolelo, i kdybychom si bolest (informaci o ni) nepamatovali vůbec, zatímco pokud jsme trpěli depresí (...budeme teď raději mluvit o nějaké lehší formě deprese, třeba depresi vyvolané výkyvy hormonů u pubertou procházejících dětí, která většinou víceméně odezní s tím, jak odezní puberta), je mnohem snažší si s odstupem času (několika let a více) říct, že to vlastně nic nebylo, že nám „jenom bylo trochu smutno, no.“ Je to fakt nebezpečné, protože když přítomné mentálně nemocné jedince nepochopí ani bývalí mentálně nemocní, tak kdo? (když ne my, kdo? když ne teď, kdy? - eh, no nic, to jsem opravdu značně odbočila).

Vracíme se v kruzích (jako Chelčický) (lol); cítím se nostalgicky čistě proto, že se mám teď dobře. Je to vlastně jeden z mnoha paradoxů přírody, že nám může chybět i nějaké bolestné období života, pakliže jsme na tom významně lépe. (Chtěla jsem říct, že to funguje i naopak, že pokud jsme se měli špatně, ale teď se máme ještě hůř, toužíme se vrátit do období, kdy věci byly špatné, ale přeci jen lepší než teď – ale je tomu skutečně tak? V praxi se mi to nepotvrdilo. Podle mě to způsobuje jenom bezmoc a/nebo touhu po útěku do budoucnosti.) (Haha, touha po úteku do budoucnosti, to zní jako námět na celý můj dosavadní život.) (Tedy, asi by to fungovalo, pokud bychom měli alespoň jedno opravdu dobré období.) (Pro většinu lidí je to děství.) (Hm.)

Můj styl vykecávání se sice změnil, ale můj problém se závorkami zůstal. Jenom to občas maskuju za pomlčky a snažím se u toho tvářit děsně nenápadně.


Můj výlet do hlubin bývalého blogu a blogů bývalých fellas mi ještě osvětlil, že ve správném výkecovém článků nesmí chybět nějaký gif nebo obrázek, jenže já mám momentálně mobil v servisu, takže žádnou random fotku nemám, no ale můžu sem repostnout něco ze svého Instagramu:

this is the straightest i'll ever get

Amen.

neděle 30. dubna 2017

n.

A já bych tak strašně strašně strašně moc chtěla být lepším člověkem.

Je to těžké, není to těžké a je to nemožné. Nemožné proto, že není možné soudit, kdo je dobrý a kdo špatný člověk, a tedy není možno ani usoudit, za jakých okolností bych byla lepší člověk, než jsem teď.

Ale přesto mi přijde, že by to bylo tak snadné, že je to jasné, že by stačilo jenom kurva třeba nacpat si něco do té hlavy a udržet to v ní a vědět, proboha já miluju vzdělání a vzdělávání a tak ráda se učím, ale proč si z toho nikdy nic nepamatuju? Jsem z toho zoufalá, protože mi přijde, že ze všech knih, které jsem kdy přečetla, už vím sotva nějaký chabý děj, natož abych si pamatovala, jaký dojem to ve mě zavolalo, jaké myšlenky jsou tam obsaženy, jaký jazyk byl použit. A přitom vím, znám sama dost dobře na to, abych věděla, že jsou to věci, kterých já si skutečně všímám. Vím, znám se; jsem ten typ člověka, který tráví hodiny na Wikipedii, protože mu to přijde zajímavé a zábavné. (Ostatně, zrovna jsem hledala všechna možná etnika, která se vyskytovala od Polonéského poloostrova na východ zhruba v šestém století před naším letopočtem, čistě proto, že otec v reklamních přestávkách pirátů z Karibiku jedničky přepínal na nějaký film o Hedvábné stezce s Jackie Chanem.)

Jenže zítra už z toho nebudu vědět vůbec nic.

Není mi ještě ani dvacet. Jak to, že je tohle téma, nad kterým vůbec uvažuju? (Příšerná věc je, že už bych měla svoji mysl připravovat na to, aby si zvykla, že bude kurva dlouho dobu říkat -cet místo -náct. Ale nejsem na to připravená ani trochu. Dneska jsem omylem napsala, že je mi pořád ještě osmnáct. A cítím se asi tak jako patnáctiletý fracek.)


Zajímavé je, že jakoukoli vzpomínku s jistou osobou mou mozek uchovává s bezbřehou pečlivostí. Vďaka.

čtvrtek 23. března 2017

Mlčení

Člověk by rád i něco řekl
Ale mrtví lidé nemluví
A nezdá se to fér, povyšovat se nad mrtvé.