pátek 24. ledna 2014

15. kapitola

Já vím, že jste mě tu rozhodně nečekali už po dvou dnech od zveřejnění posledního článku. (Takže si na to ani moc nezvykejte :D) Jenže dneska je speciální den. Dnes má narozeniny má milovaná Maiko, ta, která mě snáší už *počítá na prstech* pátým rokem, ačkoli se to zdá být neskutečné, ta, která se mnou strávila den v Dvorské Zoo a pořídila mi tam úžasnou žabičku, ta, která... mohla bych tu mluvit ještě dlouho. Protože Mai je Inspirace. Protože Mai je chodící a skutečně živoucně žijící Život.
Děkuju, honey.
Dnešní Nekonečno je pro tebe.


 Sjedeme po zábradlí, vyběhneme ven a skutečně běžíme, skutečně je to pohyb, který vychází z nás. Vyženeme děcka z hřiště, totiž ony se tak nějak vyženou samy, sotva tam dojdeme a trochu se přiblížíme. Pravda, v jejich věku jsem měl taky setsakramentský respekt ze starších a větších lidí. Jenže oni dospějou rychleji než já.
Pokud vůbec někdy skutečně dospěju.
Přecházím po páce takové té houpačky pro dva lidi, ruce rozpažené, abych udržel rovnováhu, zatímco Tony sedí na lavičce a pobaveně mě sleduje, pohodlně opřený, jeden kotník na koleni druhé nohy. Nikdy nepochopil crush, který mám pro dětská hřiště a tomu podobná místa. Ne že bych mohl říct, že jsem to pochopil já sám. Jen je v tom něco... známého, jednoduchého a správného. Protože svět prostě byl správný, když jsme byli malí. Jen to místo, kde by bylo bezpečně, abychom tam mohli uložit lesní skřítky a své duše, jsme nikdy nenašli. Ale možná... možná se ještě někde objeví, pokud půjdeme dostatečně daleko. A vezmeme si s sebou baterku na zahnání nočních můr, tvorů schovávajících se pod postelí a vařené brokolice. Spojené ruce a světlo vyřeší všechno, to je staré moudro, kterému jsme věřili plnou silou svých srdcí... až nám praskala ve švech. Švech z barevných bavlnek, vybraných z krabiček na poklady, jež jsme strážili s největším možným nasazením.
Seskočím z houpačky a doběhnu k Tonymu, vyskočím vedle něj na lavičku a odrazím se dozadu do salta, na což si vysloužím jeho zdvihnutou dlaň, do které plácnu. Tentokrát lavičku přeskočím a doběhnu k jakési kovové konstrukci, asi prolézačce, ručkuju po ní a padají mi kalhoty, zhubl jsem. Možná bych mohl začít jíst pořádně, nebo spíš vůbec jíst. Marně si snažím vzpomenout, co jsem měl k obědu. Přemýšlím nad tím celou dobu, co střídám levou a pravou ruku, abych se na konci dráhy otočil a ručkoval zase zpátky, znovu a znovu, až mě začnou trochu bolet zápěstí, takže se pustím a dopadnu na zem. Stejně si nevzpomenu. Vím že... jo, byli jsme s Tonym v kavárně, měl jsem... croissant, jako snad pokaždé. Ale oběd, normální jídlo...? Před tím jsme... kde jsme byli předtím? Tony... Tony tam nebyl, že? Opřu se o kovový tyče konstrukce a přemýšlím, co se vůbec dělo. Pamatuju si... pamatuju si svůj zmatený projev v angličtině i tu kavárnu, ale nemůžu si vzpomenout na nic mezi tím. Snažím se, hrozně moc se snažím, třeštím oči a trochu lapám po dechu, protože mi přijde, jako by mi něco unikalo, jako by mi vlastní život utíkal, jako by se ode mě on sám snažil dostat co nejdál, protože za to nestojím, protože to nemá cenu, jako by mi moje vlastní oči lhaly a ukazovaly samé lži, jenom to, co ony samy chtějí, abych viděl, a najednou jsem si jistý, že mám v uších filtr, který vynechává zvuky těch částí dne, o kterých někdo nebo něco, možná jakási zdegradovaná část mě, nebo naopak ta jediná zdravá, nechce, abych věděl, ale já to chci, chci to vědět, já to potřebuju, potřebuju svůj vlastní život! Kam zmizel, doháje, kam zmizel!
„Hee!“ Dvě dlaně na mých ramenou, kterými lehce třesou, naléhavě a zmateně, a hlas, starostlivý a vyděšený. Poznám Tonyho, ale nejsem si jistý, podle čeho. Možná jen ze zvyku. Možná jen proto, že je tu pořád. Možná to není o Tonym, ale o tom někom, kdo tu jediný vždycky je.
Jenže ne úplně vždycky. Ne úplně vždycky a já si to potom nepamatuju, vůbec nic si nepamatuju!
„Co se stalo?“ zvednu k němu nepřítomný pohled, nevidím ho, i když vím, že je tady. „Co se sakra dělo před tím, než jsi přišel?!“ hlas mi přeskočí o oktávu výš a škrábe mě v krku, jako by ani nebyl můj, a možná, že ani není, možná, že moje tělo není moje a já sám nejsem já! Motám se ve vesmíru, který stvořila jenom moje hlava, moje mysl, a to je všechno, co kolem mě kdy bude existovat, protože všechno odešlo a všechno prchlo!
„Hee, Hee,“ opakuje ten hlas pořád dokolečka a snaží se mě uklidnit. Nechci se uklidnit! Chci vědět, co se dělo! „Hugo, poslouchej mě, je pátek a ty jsi byl ve škole, ano? Byl jsi ve škole a pak jsi, já nevím, dobře, ale určitě to bylo něco dobrého, přišel jsi za mnou do kavárny, vzpomínáš? A přišel jsi od náměstí... Hee, prosím, řekni něco, prosím, prosím!“
„Já...“ Nemám, co bych řekl. Nemám, co bych si myslel. Nemám nic, nejsem si jistý ani tím životem.
Ale rozhodnu se Tonymu věřit. Vždycky se tak rozhodnu.
„Od náměstí...?“ zopakuju trochu tupě a zaostřím pohled. Už ho vidím. Vidím jeho starostlivě nakrčené obočí a bolestný výraz.
Přikývne. „Knihovna?“
Zavrtím hlavou. „Ne, nečetl jsem nic už docela dlouho, ale -“ zmlknu. Vybavím si tu budovu, ve které knihovna je, a uvědomím si, že... vedle ní... „Hudebniny,“ vydechnu úlevně. Až teď si uvědomím, že jsem zadržoval dech. „Byl jsem v tom obchodě, kde prodává jeden hrozně fajn chlápek... byli jsme tam i spolu. Je tam teď gramofon a...“ říkám všechno, co si zčista jasna vybavím, jako by to bylo to nejvíc důležitý na světě, právě proto, že si to vybavím, a to je nádherný pocit, „...a červený... červený... křesílka? Ne, takové ty pytle, víš co myslím, sedací pytle, a prodávají se tam teď desky a vůbec, mají tam automat na kávu a... tak.“
Dlaně na mých ramenou stále zůstávají, ale už se nedožadují mé pozornosti, jen mě drží, a on se na mě dívá pohledem plným něčeho, co neumím definovat, ale je to krásné.
Nějakou dobu jenom tak stojíme, stojíme a vzduch kolem nás proudí s krajní opatrností, jako by se bál nás dotknout. Vzpomenu si na svou myšlenku s jídlem a příliš velkými jeansy.
Zhluboka se nadechnu. „Pojďme si dát pizzu, Tony,“ navrhnu s jemným úsměvem a dám si pozor, aby jeho jméno znělo na mých rtech přesně tak, jak má.

Bezpečně.

4 komentáře:

  1. Bože, to je dokonalé, úžasné, skvělé! Miluji tvé psaní, fuckin' miluji ten styl! ♥
    Miluji tě! ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ah, děkuju, jsem ráda, že se ti líbí ^^

      Vymazat
  2. ...
    A já po tomhle brainwashingu mám vymyslet smysluplný komentář, jistě.
    Strašně tě nenávidím.
    (Miluju tě.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hej, chceš něco vědět? Tohle měla být úplně, ale úplně obyčejná, normální kapitola bez nějaký super-duper divných myšlenkových pochodů. Jenže pak mi to Hugo celé nějak zkonil :D
      Taky tě miluju ^^

      Vymazat