14. kapitola

Nah. Vy víte, že i když jsem se tu tak dlouho neobjevila, pořád vás miluju, že? Poslední dobou je všechno dost hektické a hlavně únavné, ale... *dramatické odmlčení* VIDĚLA JSEM JOLLY!
Každopádně. Po dosti důležité kapitole 13. vám přináším ne-už-tak-důležitou 14. kapitolu Nekonečna. A zjistila jsem, že jsem prostě popsala touhle povídkou 22 stran ve Wordu... a ještě neuběhlo ani 24 hodin. No není to úžasné? *skeptický pohled*
Jinak, nemám tohodle Huga ráda. (Někdo si možná všiml, že k němu mám téměř v každé kapitole jiný vztah. Kdo pochopil proč, je jen kousek od toho pochopit celou povídku! To jen tak říkám...)
Inu, popojedem.

 Čaj je hořký a sladký zároveň a možná proto je mi do pláče i do smíchu, i když nemyslím, že ano. Možná jsem jen příliš rozporuplný, možná jen jedna má část příliš vylučuje tu druhou – a druhá tu první. Ale to jsou všechno možná, zatímco čaj skutečně hořkosladký je. A to i přesto, že se mi to může jenom zdát. Nevadí.

Podívám se na hodiny na zdi, je skoro sedm a mně se ani trochu nechce domů. Ne že bych musel a ještě tak brzo, ale, přeci jen, vždycky je všechno jednodušší, když děláme věci jednoduše.

Nikdy se nenarodit, správně?

Někdy bych si přál dělat věci stereotypně, a to i přesto, že je to tak ubíjející a že to nesnáším, přál bych si to jenom proto, abych se nemusel dokolečka ptát – sebe, lidí, světa, vesmíru, představ, personifikovaných věcí – co mám dělat. Bylo by to jasné. Ráno bych vstal, udělal si čaj, ne, ne, udělal bych si kávu, protože bych se zoufale snažil zařadit do světa dospělých, že, vypil ji jenom z poloviny, jako demonstraci toho, že nemám čas, zběžně si vyčistil zuby, podíval se na sebe do zrcadla, jako by pohledy mohly měnit lidi, oblékl se a vyrazil do školy. Seděl bych tam, jediná doba, kdy by se dělo něco nového, kdy by se říkalo něco nového, ale starým způsobem, a já bych ty nové věci tím starým způsobem zapisoval. A pak, pak bych se zvedl, snědl školní oběd i přesto, že by se mi z toho chtělo zvracet, a odešel domů. Spustil bych jednu ze sedmi her nainstalovaných v počítači, na každý den v týdnu jednu, a začal hrát. Někdy by se mohlo stát, že bych ji už poněkolikáté přešel celou, nebo mě přestala bavit, a tak bych na její místo po velkém uvažování stáhnul novou. Ale to by nesmělo být moc často, aby to nenarušilo můj stereotyp, aby mě to nevyvedlo z vypískované cesty, z kolejnicové dráhy, jsem přece vlak. Vlak na uhlí. Kominík? Štěstí nepřináším. Nepřináším nic, protože bych dohrál hru, zvedl se, dal si k večeři tukový rohlík se šunkou a další kafe, tentokrát slabší, a odporoučel se zpátky do svého pokoje, do hnízda, do doupěte, do hnusu. Napsal bych dvaceti lidem, že se jdu učit, a šel se učit, jako by to bez obhajoby nešlo, jako by naše životy nebyly už tak dost kontrolovány, jako bychom neměli právo na to udělat chybu nebo i jenom posoudit, co je chyba. Co je to vůbec chyba. Vztekle bych po pěti minutách zaklapl sešit, že tomu stejně nerozumím, a s pohledem upřeným na stále stejný strop poslouchal hudbu, jediná světlá chvíle. A nebo taky ta nejtemnější, jak kdy. Potom bych se zvedl, zběžně si vyčistil zuby, podíval s na sebe do zrcadla, jako by pohledy mohly měnit lidi, svlékl se a zalezl do postele.

A to by bylo všechno. A bylo by to krásné. Byl by to krásný hnus. Úžasný ve své ohavnosti a ohavný ve své... ve svém ničem. Ve své prázdnotě, možná.

Ale kdyby tohle byla pravda, v žádném případě bych nemohl pít hořkosladký čaj ze žlutého hrnku. Byl by to průhledný čaj bez chuti v průhledném šálku, tak jako by se i přes můj život dalo vidět skrz. Jako by tam nic nebylo. Jako by nebyl. Jen další a další věci, které také nejsou.

„Na co myslíš?“ Proč se ptáš, nechceš to přece vědět.

„Kam zmizel hrnek s puntíky?“

Zarazí se a zamrká. „Před chvílí jsi z něho pil, nechtěl jsem ti dávat použitej, i když po tobě... vadí?“

Ušklíbnu se, jen jedním koutkem úst, jinak by to bylo moc pohybu. Pořád se o mě bojí, pořád se o mě stará, pořád se ujišťuje, že to, co dělá, je správné. Kdy už mu dojde, že na tom absolutně nezáleží? Není nic jako správný chování. Není nic jako dobří a zlí lidé. Nejsou žádné špatné názory. Není nic. Jsou jen ti, co nám vyhovují, co jsou podobní nám a našim postojům, co jsou dobří, správní, zlí a špatní podle nás. A on se i přes to pořád ptá na mě a nikdy na sebe. Zvednu pohled a prohlédnu si jeho obličej – je napjatý. Až teď si uvědomím, že se na něco ptal. Záporně zavrtím hlavou, když si po hodné chvíli uvědomím, o co šlo. Tohle mě jednou zabije. Prostě se zastavím uprostřed silnice a zapomenu na to.

Což vůbec nezní špatně...

Vzduch je hrozně těžký, tlačí mi na hlavu a zbytek hnědavé tekutiny se povaluje po dně šedožlutě žluté nádoby, připomínajíc mi, že už skoro není. Dopiju ho a zvednu se ze židle – pod Tonyho bedlivým dohledem, jako bych byl nemocný, zavřený kdesi se svěrací kazajkou, a nebo krysa v laboratoři, kterou nadopují léky, jež ji místo léčení pomalu a bolestivě zabijí. Ale on ne, Tony mě nezabíjí, vím, že ne. Dojdu k lince a hrnek na ni odložím, třesou se mi ruce.

Nemůžu dýchat.

„Co kdybychom... šli ven,“ navrhnu. Ani se nazatváří otráveně, prostě přikývne, dojde vypnout televizi a očima mě doprovodí do chodby. Neptá se kam, nezáleží mu na tom, že má každou chvíli dorazit jeho matka a on, jak ho znám, měl cosi udělat, ať už omýt nádobí, utřít prach nebo si vyluxovat pokoj, a není to hotové. Nechce vědět nic, prostě to vezme jako... jako fakt, nebo dokonce příkaz, jako něco, co je naprosto nemyslitelné neposlechnout, nevyplnit.

Proč?

Nahmatám světlo a sednu si na botník – teprve ve chvíli, kdy mě Tony se smíchem upozorní, že jsem si skejtky nechal na nohou a chodbou jsem ani neprocházel, zjistím, že se vážně obouvat nemusím. Tichý zvonění, jež vychází z jeho hrdla místo smíchu, se odráží od zdí, o který se opřu a pozdechnu si sám nad sebou, jsem fakt marnej. Ale pak mi koutky trhnout vzhůru. Jakkoli pitomým způsobem, možná ho přeci jen umím rozesmát.

Možná si zasloužím jeho hlas.