A mám tu pro vás takovou malou věc, jenom drobnou milou jednohubku, která možná přijde někomu k chuti. Víceméně je to nefandomové, ale já jsem vycházela z nedávno vydaného dílu Naruta. Nicméně, jak říkám, ti, co nejsou ve fandomu, o nic nepřijdou ^^
„Chce se mi smát. Chce se mi křičet.
Chce se mi tancovat. Chce se mi utíkat. Chce se mi objímat. Chce se
mi zářit. Chce se mi houpat. Chce se mi létat. Chce se mi
poslouchat vítr. Chce se mi cítit na tváři déšť. Chce se mi
spadnout, odřít si koleno a znovu se postavit. Chce se mi válet v
trávě, chce se mi usmívat, až si natrhnu koutky úst, chce se mi
tisknout ruce tak pevně, až si zlomím prsty, chci se rozplakat
štěstím, chci se zamilovat, chci se spřátelit, chci poznat, chci
uvěřit, chci bosou nohou šlápnout na hada, jež se mi kolem
kotníků ovine s jemnou něhou a usne na nich, chci fandit celému
světu v jeho průběhu, chci ho podporovat, chci po něm chodit a
trousit za sebou štěstí, chci říct slunci, jak je krásné, chci
se obléct do oblohy, chci se vyspat na oblacích, chci se svézt na
duze, chci se procházet po dně oceánu, chci si postavit dům na
vrcholu nejvyšší hory a nakonec jej s blahosklonně zvednutými
koutky rtů přenechat poutníkovi i s miskou jasmínové rýže.
Chci se ujistit, že jsou všichni lidé veselí a spokojení,
protože věřím, že to je recept na štěstí. Chci projít
všechna místa, na která se jen dá dostat, i ta, na která se
dostat nedá, abych zkontroloval, že je ve všech řekách dost
vody, že stromy mají dost kvalitní hlíny a nesou spoustu sladkého
ovoce, že každý tvor na světě má ke komu patřit, okusil
mateřskou náruč a že se nikomu neděje nic, co si sám nepřeje.
Chci vzít světlo, uplést z něj provázky dokonalosti a obmotat
jimi srdce každého, koho potkám na své cestě, aby se nikdy
nemohlo rozpadnout na kousky a rozkutálet do vysoké trávy, kde se
jen těžko hledá. Chci zapomenout, že tu kdy bylo cokoliv
špatného, a hledět pouze vpřed. Chci okusit budoucnost, chci si
ji dát s jahodovou zmrzlinou jako předkrm před výtečným obědem,
a po něm, místo dezertu, se ponořit do nádoby plné sladkého,
klidného spánku. Chci se zahalit do listů spadaných na zem v
barevném podzimu, usnout spolu s šelmou po svém boku. Chci
přijmout dost na to, abych mohl dávat, a chci rozdat vše, co mám.
Chci putovat a svou duši spřádat do hedvábné nitě, a pak, až
bude vše hotovo, z ní uplést pavučinu pro svého přítele
pavouka. Chci na sobě mít kapky rosy a chci, aby mě ráno našly
děti a podivovaly se mé kráse, chci jim udělat radost. Chci
nabídnout pomoct a chci, aby byla přijata.
Tohle všechno cítím, když se
procházím hustým lesem bohatým na vše, na co si jen člověk
může vzpomenout, a uvažuji o tom také, když sejdu z hor dolů do
měst; měst, která jsou někdy plná blahobytu a zvonivého zvuku
smíchu, ale taky měst, jež jsou zničena a zpustošena válkou.
Jsou to vesnice, ve kterých žijí už jen lidé, kteří nic jiného
nemají, a jejichž život je utrpení, protože pro zbořené budovy
svých domovů a kručící žaludky nevidí nic dobrého. Tvrdí, že
v jejich životě ani nic dobrého není, a přitom jim nad hlavou
svítí slunce. Pokud vyjdou za polorozpadlé zdi svých měst, mohou
cítit vůni květin a obdivovat se kráse přírody, mohou na svých
tvářích cítit déšť, můžou se svézt na duze a obléct si
oblohu, mohou vyjít na nejvyšší horu a postavit na ní dům z
bambusových stvolů, jež natrhají po cestě, na které potkají
poutníka, kterému jej darují. Pak se mohou s klidem v srdcích
navrátit do svých domovů a tam obejmout své bližní, spřátelit
se, zamilovat se.
Mohou být šťastní.
Proč lidé nejsou šťastní, maminko?
Proč se jednoduše neradují ze života, když je to tak snadné?“
...
„Maminko? Ty pláčeš? Stalo se
něco?“
…
„Maminko?“
„Ty jsi opravdu laskavé dítě,
Itachi.“
Sakra, Naruto. On ještě vychází? Obdivuju každého, kdo ho ještě stíhá sledovat. Ale tak, stejně, Itachi :3
OdpovědětVymazatJahodová zmrzlina jako předkrm ♥