Tu s Krtečkem

Well, čtvrtletky přišly, a s nimi i ta ze slohu, přirozeně. Neumím psát jednorázové věci, takže jsem si... tak trochu vypůjčila už jednou vytvořené postavy. Yay.
(A taky neumím vymýšlet názvy.)

Zadání: Vypravování, téma S ní(m) je všechno jiné...





Zastavím se uprostřed pohybu. Ne. Tak tohle by nešlo. Sama sobě lezu na nervy, celý den jsem protivná, nepříjemná a sarkastická, pro nikoho nemám milého slova a nadávám kompletně na celý svět. Nejraději bych si utrhla hlavu a zahrabala ji hluboko do písku na školním dvoře, aby už nemohla pronášet ironické poznámky a jízlivé posměšky.
"Promiň," omluvím se Monice s povzdychem. Právě jsem ji poslala do háje, a to chtěla jen pomoct s chemií. Nemám důvod být na ni hnusná. "Dnešek není zrovna můj den, nechtěla jsem na tebe tak vyjet. Omlouvám se."
"To je v pohodě,"" ujistí mě s úsměvem.
"Hele, zkus říct Kevinovi, ten to chápe," navrhnu.. Nevím, jestli bych ji já sama dnes spíš nepřetrhla, až bych jí to vysvětlovala a ona se pořád dokola ptala na to samé. Bude lepší, když nebudu s nikým mluvit.
Přikývne a nechá mě samotnou. Chytrá holka.
Nějakým zázrakem se mi podaří přežít až do konce vyučování a pak okamžitě vypadnu ven. Nezdržuju se s obědem ani odložením tašky doma, prostě zamířím do parku. Chvilku se potuluju kolem a snažím se myslet na to, že nade mnou svítí sluníčko a zpívají ptáci, ale nějak toho nejsem schopná. Všude kolem jako by se válely smutek a sklíčenost jako chuchvalce mlhy a já tím celá nasákla. Zhluboka se nadechnu a snažím se soustředit na něco pěkného, ale nedokážu to. Je mi těžko a špatně se mi dýchá i chodí, jako by vzduch byl nějaká mazlavá hustá tekutina, jed, kterým se nedá pohybovat, ze kterého nelze utéct. Pak mi ale odstín modré na jedné z květin připomene oči a já dostanu nápad. Vytáhnu z kapsy mobil a napíšu Patrickovi:
Jsem utopená v mizérii a tvou povinností je mě zachránit v růžové loďce s jednorožcema.
Odpověď přijde téměř okamžitě: Zrovna si nesu domů vaničku s jahodama, stačí to?
A já, už když odepisuju, trochu se usmívám. Stačí. Za chvíli k ní doplavu.
Skutečně mi netrvá moc dlouho, než se dostanu k jeho bytu. Otevře mi ihned po tom, co zazvoním, a já se už ve chvíli, kdy překračuju práh, cítím o něco líp. Obejme mě a pak hodí na pohovku, což mu oplatím započetím polštářové bitvy, kterou nakonec stejně vyhraje on. Jako cenu útěchy dostanu jahody a sním mu je za trest úplně všechny. Převeze mě tím, že koupil vaničky dvě. A ještě mě u toho dokáže rozesmát způsobem, jakým si tu svou přinese - balancuje s ní na hlava. Blbec.
Zapneme film, starou disneyovku, protože pohádky jsou nejlepší, a zachumláme se každý do své oblíbené deky. Už dávno jsem si tady jednu přivlastnila. Tu s Krtečkem. Povídáme si a on se pořád směje a já nakonec taky. Hned mám úplně jinou náladu, než když jsem se toulala městem. S přáteli je to jiné. S ním je to jiné. S ním jsem jiná já.
Veselá a šťastná.