Ale ne. Analýza pomáhá. Asi. Trochu. Občas.
Extrémně krátká kapitola, ale mám ji a konečně můžu jít dál, protože jsem za tím! A jdu to oslavit spánkem...
Čtyři ráno jsou zvláštní doba.
Je mi dobře. Divně, to je fakt,
hrozně divně, protože tohle se nikdy nedělo, nejsem na to zvyklý,
ale myslím, že je to dobrý pocit, že se cítím tak, jak bych...
měl. Protože dělám věci, které bych dělat měl. A zároveň je
tak nějak dělat i chci, aspoň myslím. Přece... necítil jsem
odpor, ne? Takže je to dobře. Musí to být dobře. Kdyby tohle ne,
tak už nevím. Ta slova se mi opakují v hlavě snad milion let.
Díky, Hugo. Řekla to. Řekla. Díky, Hugo. Opakuju si tu větu
pořád dokola, znovu a znovu, díkyhugodíkyhugodíkyhugo, až
nakonec... nějak přestane znít skutečně. Je to jenom fráze, a
já tak akorát přikývnu a otočím se, abych sám sobě udělal
čaj. Pohyby rukou jsou naprosto automatický a myslím, že se cítím
trochu... nevím. Jako bych to celé dělal zbytečně. Bože. Co je
jedna pitomá snídaně? Co jsem si myslel, že tím dokážu, že
tím udělám, zachráním svět? Měl bych si jednu vlepit a
raději... ani nevím. Raději si vypít čaj. Možná. Ostatně, co
je jedna věta?
Ze skříňky na zdi vytáhnu talířek a přejdu ke stolu, abych si na něj kousek tý buchty taky vzal. Je mi mizerně. Ne, ne mizerně, spíš smutno. Asi. Netuším. Zvednu oči, ani nevím proč, a všimnu si... že se matka usmívá. Uhnu pohledem, ale mimoděčně se usměju taky, všimnu si až podle tahu svalů v tváři. Znovu se na ni podívám a ona zase na mě, myslím, že tomu tak nějak... ani nemůžu uvěřit. Že jsem už hrozně dlouho neviděl ji se usmívat. Že jsem... občas má na tváři lehký úsměv, když spí, ale většinou ani to ne, a teď...
Vidím na ní, že chce, abych si k ní sedl a posnídal tady. Taky bych chtěl, hrozně bych chtěl, ale nedokážu to, nedokážu čelit jejímu úsměvu a vůbec jí celé, a tak jenom rychle zvednu talířek, popadnu hrnek s čajem a vypadnu z kuchyně.
Teprve na chodbě se pořádně nadechnu.
Do svýho pokoje spíš vpadnu a rychle odložím všechny věci na stůl, abych je neupustil, tak moc se mi třesou ruce. Stojím v pokoji a jenom se na ně dívám, na dlaně, které... jsou moje. A přiměly matku se usmát. A bylo to trochu děsivé, to nepochybně, protože ona se prostě nesměje, nedělá to, neumí to, ale...
Snažím se nad tím moc nepřemýšlet a raději zasednu ke stolu. Buchty se ani nedotknu, ale čaj vypiju hrozně rychle. Mám úplně sucho v puse, jazyk se mi lepí na patro a pořád se mi blbě dýchá. Roztáhnu žaluzie a otevřu okno, posadím se před něj a koukám ven. Nemám moc dobrej výhled z okna, jen baráky a o něco víc baráků. A jakousi parodii na park, ale musel bych se postavit a podívat se vlevo, abych na ni viděl. Nechce se mi. Nemůžu. Sedím na židli, zabořenej do ní, jak to jen jde, svírám prázdnej hrnek a čumím do oken lidem z protější bytovky. Zatažených, nepřívětivých oken. Je brzo, moc brzo na víkend pro lidi, jako jsem já, a ti, co už jsou vzhůru, jen uklízí a vaří a co já vím co. Bože. Život je tak děsně nudný.
Chce se mi jít ven, ale trochu se bojím. Zachvěju se, když si vzpomenu na to, jak jsem dneska běžel. Pořád se trochu třesu, ale pak si řeknu, že jsem pitomej, vyskočím ze židle, prásknu hrnkem na stůl a vypadnu z bytu.
Matce ani nedám vědět.
Žádné komentáře:
Okomentovat