A taky to, co ve mě dokážou probudit Prokletí básníci.
Zmítal
mnou takový vztek, takový záchvat panické zoufalosti a hněvu nad
ní, nad panovačnou, ironicky se usmívající královnou mého
života uchovanou v čisté sklenici na vrchní polici. Trhavě jsem
máchala, ne, ve vnitřní agónii trhala všemi údy, jako bych to
ze sebe mohla nějak dostat, jako bych to mohla změnit, změnit
cokoliv, jako bych mohla změnit svůj hněv nad tím, jak děsně
špinavá, jak odporná jsem, a to za to ani nemohu! Jak hnusnou mě
udělal svět, do kterého jsem se narodila, aniž by toto narození
byla má vlastní chyba! A všechno bylo tak odpuzující,
rozkládající se, prohnilé skrz naskrz a všemi směry ještě
zpět. Chtělo se mi křičet a myslím, že jsem i křičela, ale
nevím, jestli mě někdo slyšel, protože k mým vlastním uším
nedolehla ani hláska. Ne! Bože! Proč jen, proč? Nevěděla jsem
nejspíš ani, na co se ptám, ale jak zoufale jsem chtěla, ne,
potřebovala odpovědi! A stejně to bylo k ničemu, všechno bylo k
ničemu, a já se i tak válela po zemi a převracela stoly i židle,
házela jsem sklenicemi, trhala polštáře i oblečení, ničila
vlastní rukopisy, trhala je na kusy spolu s vlastní duší a vůbec
všechno jsem chtěla roztrhat a zničit, aby to zaniklo spolu se
mnou. Aby to shnilo! Ale jednou pro vždy! Ne, nemohla jsem...
nemohla jsem dělat nic, než práskat dveřmi a pak je stejně
nechávat otevřené, protože kdo by se staral o účet za
elektřinu, když všichni zahyneme, a chodit, skákat, plazit se po
bytě v černém kabátě s vysokým límcem a snažit se umřít na
vlastní hnusotu a odpornost. A stejně se mi to nedařilo! Šplíchala
jsem na sebe spousty pánské voňavky, protože ty dámské jsou
příliš bezcharakterní, stejně jako ženy samy, a cítila se pak
o něco lépe. Na pár vteřin to vždycky pomohlo. A pak to tu bylo
znovu, ten příšerný skřek mého vlastního já ukrytého pod
nánosy špíny, některými starými pár hodin a některými
starými desetitisíce let. Staré jako lidstvo samo. To je taky
doba, po jakou už lidstvo hnije, ale jako nic, ani tohle nedokázalo
ještě dotáhnout do konce. A tak hnijeme a hnijeme a hnijeme a
užíváme si svůj rozklad a hovoříme o malých věcech velkými
slovy a snažíme se zachránit, co se dá, ačkoliv nemáme pro koho
zachraňovat a všechno je to tak zoufalé a já si přeju plakat,
ale neumím to, umím se jenom hystericky smát a celé lidstvo
hnije se mnou a kývá do rytmu vyměřenému času.
Odpornost!
Hnus!
Odpornost!
Hnus!
Věčnost.
Žádné komentáře:
Okomentovat