pátek 7. listopadu 2014

Chybí mi jen levná whisky

Podcenila jsem svoji posedlost psaním.

A taky to, co ve mě dokážou probudit Prokletí básníci.




Zmítal mnou takový vztek, takový záchvat panické zoufalosti a hněvu nad ní, nad panovačnou, ironicky se usmívající královnou mého života uchovanou v čisté sklenici na vrchní polici. Trhavě jsem máchala, ne, ve vnitřní agónii trhala všemi údy, jako bych to ze sebe mohla nějak dostat, jako bych to mohla změnit, změnit cokoliv, jako bych mohla změnit svůj hněv nad tím, jak děsně špinavá, jak odporná jsem, a to za to ani nemohu! Jak hnusnou mě udělal svět, do kterého jsem se narodila, aniž by toto narození byla má vlastní chyba! A všechno bylo tak odpuzující, rozkládající se, prohnilé skrz naskrz a všemi směry ještě zpět. Chtělo se mi křičet a myslím, že jsem i křičela, ale nevím, jestli mě někdo slyšel, protože k mým vlastním uším nedolehla ani hláska. Ne! Bože! Proč jen, proč? Nevěděla jsem nejspíš ani, na co se ptám, ale jak zoufale jsem chtěla, ne, potřebovala odpovědi! A stejně to bylo k ničemu, všechno bylo k ničemu, a já se i tak válela po zemi a převracela stoly i židle, házela jsem sklenicemi, trhala polštáře i oblečení, ničila vlastní rukopisy, trhala je na kusy spolu s vlastní duší a vůbec všechno jsem chtěla roztrhat a zničit, aby to zaniklo spolu se mnou. Aby to shnilo! Ale jednou pro vždy! Ne, nemohla jsem... nemohla jsem dělat nic, než práskat dveřmi a pak je stejně nechávat otevřené, protože kdo by se staral o účet za elektřinu, když všichni zahyneme, a chodit, skákat, plazit se po bytě v černém kabátě s vysokým límcem a snažit se umřít na vlastní hnusotu a odpornost. A stejně se mi to nedařilo! Šplíchala jsem na sebe spousty pánské voňavky, protože ty dámské jsou příliš bezcharakterní, stejně jako ženy samy, a cítila se pak o něco lépe. Na pár vteřin to vždycky pomohlo. A pak to tu bylo znovu, ten příšerný skřek mého vlastního já ukrytého pod nánosy špíny, některými starými pár hodin a některými starými desetitisíce let. Staré jako lidstvo samo. To je taky doba, po jakou už lidstvo hnije, ale jako nic, ani tohle nedokázalo ještě dotáhnout do konce. A tak hnijeme a hnijeme a hnijeme a užíváme si svůj rozklad a hovoříme o malých věcech velkými slovy a snažíme se zachránit, co se dá, ačkoliv nemáme pro koho zachraňovat a všechno je to tak zoufalé a já si přeju plakat, ale neumím to, umím se jenom hystericky smát a celé lidstvo hnije se mnou a kývá do rytmu vyměřenému času.
Odpornost!
Hnus!
Věčnost.

Žádné komentáře:

Okomentovat