středa 20. srpna 2014

19. kapitola

Tak jo. Nějak.. nemám moc co říct, k Nekonečnu nikdy ne. Snad jen, že doufám, že se vám dnešní kapitola bude líbit. I když vím, že nebude.

Sesunu se na zem v parku a sedřu si dlaně o kůru stromu, kterého se snažím zachytit. Tedy, chtěl jsem se snažit. Nakonec jsem si to rozmyslel a prostě spadnul.
Nemám vůbec nic.
Sedím na zemi a je mi zima, tak hrozná zima, a stejně... jako bych se zimou netrásl já. Jako bych se jen choulil uvnitř mě a všechny podněty, které vnímám, všechno, co vnímám, chlad, horko, bolest, hlad, smutek, radost – to byly jen informace, které dostávám, abych tím tělem mohl pohybovat. Ale přitom to tělo nejsem já. Nejsem nic. Nejsem nic a hýbu robotem, který nic neznamená.
Hrozně moc se toužím nadechnout.
Neudělám to. Nedokážu to. Místo toho se na půdu, jež chladí kdoví koho, naprosto složím, zcela se jí odevzdám a nechám se pohltit hlínou. Pohltit. Přál bych se, aby se pode mnou rozestoupila a já se propadl. Abych padal a padal a padal... a možná nikdy nedopadl. Abych mohl jen zavřít oči a vnímat vzduch svištící mi kolem učí a nechat se tím úkolébat, padat, vzpomínat a snít a nebo raději na nic nemyslet, sladce si padat, padat, padat...
Ale jak bych mohl, když nemám žádné tělo? Jsem jen nic uprostřed ničeho. Přemýšlím, jestli až tu nebudu, zbydou po mně nějaké myšlenky. Jestli se nějaké uchytí v pavučinách a ve vůni květin a jestli je někdo zachytí, až půjde okolo. Nejspíš ne. Nejsem si jistý, jestli je mi z toho smutno. …Nejspíš ne.
Vůbec nic. Nejspíš se vůbec nic neděje. Možná padám. Padám ve své vlastní hlavě, padám svým nehmotným způsobem, padám a zůstávám na místě, padám a zůstávám neexistující. Jednou se nejspíš propadnu skrz sám sebe. Rozervu si kosti – které nemám – a zpřetrhám střeva, rozpářu si kůži a nechám všechnu krev vyplavit se ven... Ostatně, červená je pěkná barva.
Hlína. Moje schránka mi říká, že je kolem nás hlína. Snažím se otevřít oči. Je mazlavá a lepí se mi do vlasů, ale voní. Ztěžka se přetočím na záda a natáhnu ruce dozadu. Narazím na kůru stromu, o němž už jsem stihnul zapomenout, že tu je. Možná tu ale taky není. Možná je taky jen schránka kohosi, kdo dostává informace o větru, co se mu prohrabává listy, a teenagerovi, co se mu válí u kořenů a plazí se po jeho kůře, snažící se zachytit za nějakou štěrbinu a zvednout se. Kolik lidí už se po něm asi plazilo? Kolik zvířat? Kolik hmyzu? Kolik částeček hlíny a písku se naválo do průrviček ve velkém stromu... Kdyby strom mohl myslet, nejspíš by se domníval, že jsem další opilý nebo zfetovaný puberťák. A možná by měl pravdu. Možná jsem opilý životem a zfetovaný smrtí. Najednou. Chlast a fet najednou jsou prý to nejhorší. Inu, pro mě se to nejhorší hodí. Není o čem diskutovat.
Možná bych se mohl praštit do hlavy a na všechno zapomenout. Mohl bych zapomenout na strom, na prázdno, na bolest, na noc, na lidi, na matku, na Tonyho – matka. Vybavím si její obličej, ale jen ztěžka.
Nadechnu se.
Hrozně moc to bolí, trhá mi to plíce, které pukají, ale nakonec přeci jen dýchám a jdu. Jdu, plahočím se, chodím. Chytnu se opěradla jen pár kroků vzdálené lavičky a sleduju tmu kolem. Jak všechno pokrývá a pohlcuje. Potřebuju jít pryč. A přesto, nepřál jsem si před chvílí, aby mě pohltila země? Tak co mám proti tmě?
Znovu se rozejdu. Mezi stíny mi probeskuje matčin obličej. A Tonyho. Jdu dám, snažím se soustředit na kroky, které dělám, pustím se všeho a věřím jenom svým nohám a až po hodné chvíli se všimnu, že mi najednou pod nohama už nějakou dobu ubíhá asfalt a ne tráva. A že běžím. Běžím a cítím každý sval, který bolí, jak se natahuje a zase smršťuje, cítím, kolik síly to stojí a stejně se nezastavím, běžím a bolí mě plíce, studený vzduch mě v nich tlačí, jako by vážil stejně jako olovo a já i tak pořád běžím. Běžím tak dlouho, až dokud nestojím na útesu a nezírám dolů do prázdnoty.
Otočím se a okamžitě vypadnu pryč. Nevím, jak to dokážu. Až s obrovským zpoždění si uvědomím, že jsem minul svoji ulici zpátky ve městě a většinu cesty si nevybavuju vůbec. Obrátím se ještě jednou a po výstupu na tu nejvyšší horu, na schody vedoucí bytovkou k našim dveřím, znovu spadnu na zem. Tentokrát ale jinak.
Tentokrát živý.

S hlínou nalepenou ve vlasech, opuchlými, popraskanými rty a zvláštním pocitem padnu do sprchy, sedím pod proudem vody a snažím se neutopit. Opravdu se snažím.

6 komentářů:

  1. Červená není pěkná barva :D

    Jinak, moc krásně se mi tohle četlo, protože jsem nedávno zažila dost podobnej pocit. Akorát nejsem tak nadaná jako ty, abych to takhle úžasně napsala ^^

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, JÁ to netvrdím, že :D
      Um, děkuju, ačkoli je mi to líto. Já si to musím prožít pokaždý, když to píšu - proto se už od dubna píše hrozně špatně, protože jsem šťastná ^^

      Vymazat
  2. Pamatuju si ten rozhovor z minulé kapitoly. Děsí mě to, abych tak řekla. Celá tahle povídka mě děsí. Ale nejvíc skutečnost, že od toho rozhovoru jsme se všichni změnili a stalo se tolik a ušli jsme tak daleko a já už jsem moc unavená, abych šla dál a jsem pořád tam, odkud jsem v ten moment vyšla. Ale vlastně tím chci asi jen říct, že jsi zatraceně dobrá a já jsem jen ráda, že se s Hugem v několika posledních kapitolách nedokážu doslovně ztotožnit tak, jako na začátku - protože tohle už, díky bohu (komukoli), nejsou moje myšlenky. Takže, jo, jsi úžasná a skvěle píšeš. A já si připadám jako idiot, protože, chápeš, proč ne. (Ang)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teprve kdyby tě tohle všechno neděsilo, začala bych se o tebe bát. Takhle vím, že si poradíš. Na rozdíl od něj ti ještě nechybí příčetnost.
      Sedni si na to místo. Vydechni. Take a rest.
      Svět počká.

      Vymazat
  3. Ok, tak do Huga už se vžít nechci. A nemůžu. Varovná kontrolka bliká.. znáš to :-)

    Nejsem nic a hýbu robotem. Toto téma se ke mně stále znovu vrací od sebe samé a náhodně od různých lidí... čím to je.

    "Ráda bych věřila, že všechno, co dělám, má nějaký význam." Další z nich. Jakobych měla přečíst, rozklíčovat své činny a teprve z nic poznat, kam vlastně směřuji. Není to bezmoc? A boj s něčím, co by se dalo nazvat "osud" je tak vyčerpávající a provázený fackami ze všech stran.

    Zkusím se k Hugovi vrátit. K posledním dvoum kapitolám, až budu trochu jinde, než jsem teď. Trochu hlouběji.

    Děkuji :-)

    vladous

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemáš zač, moje.
      Nikdy nemáš zač.

      Vymazat