4. kapitola

[Přeneseno, původně 3. prosince 2012]

Ehh, kdo si myslel, že jsem mrtvá? *zvedá ruku*

Omlouvám se. Vážně. Nejdřív mi prostě nic nešlo. Jako, nejen psát. Takový to k ničemu období, kdy máte chuť jenom spát a spát jste tak nějak znechucení sami ze sebe - no a pak jsem byla nemocná. A pak zas něco. Víte jak.

(Jolly mě zabije, slibuju jí ten článek už asi tři hodiny...)

No, máme tu další Osmičku. Konečně. Je taková trochu... nevím. Možná to je tím, že jsem první část napsala s dvoutýdenní prodlevou oproti druhé. Nejspíš. (Kéž by. Pak by to znamenalo, že další kapitola už by mohla mít pořád v pohodě.)

Jinak asi chytám nějakou Keighovinu. Bo jako, jsem chtěla něco napsat už na konci třetí kapitoly a co? Hah, není to ještě ani tady. Ale chtěla jsem! Jenom už to mělo najednou 1200 slov a já si řekla že jako Hif, co kdybys to ukončila? (Se mi postupně ty kapitoly slušně prodlužují jako.) A taky se nemůžu rozhodnout, v jakém městě Hugo bude. Miluju Lowestoft. Strašně. Je to super město. Má přesně tu správnou velikost. Má maják. Má cool hřbitov. Miluju jeho název, hezky zní. Ale dostanu se tam z Londýna asi za tři hodiny a to téměř nemám šanci se tam podívat. Což mě strašně mrzí. Chtěla bych vidět jeho město. Už jenom proto, že zapadlý uličky a maličkaté detaily na mapě nenajdu.

Jenomže když to změním třeba na Brighton, dostanu se tam z Londýna za hodinu a to dávám. Jenže to město už se mi prostě tolik nelíbí. Je zbytečně velké a turistické a známé a všechno. *povzdych* Se mnou to fakt není jednoduchý.

Přála bych Hugovi nějakou normální autorku.

Mimochodem, je tu jedna důležitá věta. Kdo ji najde, dostane lízátko, muhahaha. A ještě něco:

Dnes je to přesně rok

co jsem začala psát původní Osmičku.

Šílená nostalgie. Rozlívá se celou místností i mejma vnitřnostma, a přitom je to jen pár taktů, hej, mám ještě štěstí, že se mě to nesnaží udusit. Jen uspat. Možná.

"Yesterday..."

Rozesměje nás to, začali jsme zpívat oba, i když potichu. Smích se k téhle písničce nehodí. Šklebíme se o to víc, i když tiše. Posadím se. Tohle je fajn, hrozně fajn. Líbí se mi i to slovo, protože tak zní. Fajn.

"Hej, hej, máš je rád?" zeptá se hned, přikývnu, ne že bych je teda úplně poslouchal, ale jsou v pohodě, a on vypadá tak nějak... nevím, nadšeně? Jako, možná už jenom že si s ním povídám. Mně by asi, no, určitě, nebavilo stát celej den za pultem a pronášet akorát dobrý den, to je hezké počasí, co? Je to pět liber tři pence, nashledanou, mějte se. A falešný úsměvy mi vadily vždycky. Ale... jemu bych přání hezkýho dne asi věřil. Může bejt rád, že si s ním povídám, i když on by asi rozkecal každýho, kdo není úplnej ignorant. A že se mi líbí ten gramofon - jakože totálně. Prostě... tohle je nejvíc. Chci nějakej domů, nejlíp hned. Neřešit, že nemám žádný desky. Prodávaj se ještě vůbec? Musej, musej, určitě. Někde je - Počkat, vždyť on sám tu nějaký má. Protočím nad sebou oči, nemožný, fakt.

"Hm?" Ne že by se přímo ptal.

"Jako, si tu tak přemýšlím, víš jak," - vždycky se dostanu myšlenkama někam doháje, kejmy, chápeš? Ale to vůbec neřeš, to je normální, když seš já - "a jestli se vůbec ještě prodávaj desky a..." mávnu rukou ke skříni, kde je jich hora, jako na vysvětlenou, znova zakroutím hlavou a posadím se. Hej, ty pytle jsou docela pohodlný.

Zasměje se, spíš uchechtne, jako, takový to, když se smějete nevěřícně a tak nějak na účet někoho, kdo vás poslouchá, ale nechcete ho urazit.

"Jak dlouho to tu vlastně je?" Tentokrát kývnu ke gramofonu. Hraje docela potichu, bez toho zesilovače, nebo jak se tý trubce říká, takže si můžem docela v klidu povídat, aniž by nás to rušilo, ale zas je to dobře, taková totálně nejvíc super kulisa.

"Od rána tady, koupil jsem ho včera."

Není divu, že je tak nadšenej.

Jsem unavenej, možná je to tou melodií, přesto... chce se mi jen zůstat tady. Nebo nějakém podobném místě. Neřvěte na mě, poslouchám.

"Don't make it bad..." tentokrát začne sám, z nějakýho důvodu první oslovení vynechá, má vlastně docela hezkej hlas, jako, zrovna k nim se hodí.

"Ty je máš hodně rád?" Spíš tipuju. Přikývne, opře se o zeď a sleduje poměrně rychle se otáčející desku. Najednou mi to vlastně přijde docela blbý. Jako že bych ho tu měl nechat - to on se sem hodí. Že je blbost přijít do obchodu a obdivovat tam něco, co tak jako tak není na prodej, aspoň myslím, že není, a kecat a pak odejít, jako bysme byli prostě kámoši nebo tak něco a tady tohle bylo u něj doma. Že je tohle prostě tak nějak nepatřičný, tím způsobem, co mi vážně dokáže vadit, ačkoliv to třeba nevadí nikomu jinýmu. Fakt kravina. Někdy bych všechny svoje myšlenky vyhodil do koše. A odtamtuď ať si je vyhrabe kdo chce, když se mu budou hodit, jenom už je necpěte zpátky mně.

Zase.

Chtělo by to něco, co by mě upozornilo vždycky, když se začnu zaobírat věcma jako efektivita a smysl života sirky. Pěkně divný, vlastně. Dlouho k ničemu a užitečná asi pět sekund, než je zničena. A buď neudělá nic a nebo vypálí planetu. A já vždycky rád pálil sirky jen tak. Hezky voní. Jenže to se brzo ztratí.

"Dáš si kafe?"

"Jo, díky." Ani nevíš, jak rád. Protože tohle fakt nemůže bejt pravda. Půjdu reklamovat svůj mozek. Zvednu se. Ne že bych si myslel, že to jako nedokáže udělat sám, ještě když tu má automat, ale prostě je mi to tak nějak blbý.

Teprve teď si všimnu, že se venku rozpršelo. Ne že by mě to překvapovalo. Jen to působí ještě víc jako smutný odpoledne, nebo tak. Jestli něco takovýho existuje. Nechce se mi odtud o to víc. Protáhnu se.

"Jaký?"

"To je jedno," pokrčím rameny. Nepoznám v tom nějakej velkej rozdíl. Jako, když jde o čaje, tak jasně, to piju každou chvíli, ale vlastně, na rozdíl od většiny mejch vrstevníků, zrovna tohle moc nemusím. Možná jen kvůli tý představě, že tohle je něco pro nudný, stereotypní, apatický dospělý jako moje matka. Jako by to byl nějakej pojebanej kult. Zkouška dospělosti - začni to pít a staň se závislej. Najdi si k tomu ještě práci, co tě nebaví, s dlouhou pracovní dobou a malým platem, ve volnym čase akorát čum na telku, neměj humor a hodně nadávej na tu prohnilou zemi, ze který nejseš schopnej vypadnout, a totálně tě bereme, kámo, jo, hej, seš náš, seš jako my. A jinak táhni. Kofeinovej rasismus.

Prostě mi strčí něco do ruky a já mu věnuju drobnej úsměv, možná spíš jen pozvednutí koutků. Počkám, než si bude moct vzít to svoje. Plastovej kelímek hřeje. Máma mi dřív kupovala čokoládu, když jsme čekali v čekárně u doktora. Bál jsem se, že se rozpustí a já nebudu mít co pít a máma bude řvát.

Přesunem se zpátky, ale už ne v tom blbém tichu, jen v tom... příjemnějším? Eh, vůbec bych se nedivil, kdyby existovala něco jako encyklopedie o různých druzích ticha. Světu by se hodila. Možná, že po přečtení takovéhle dvousetstránkové bichli by jim došlo, že něco takového vůbec existuje, a na chvíli vypli.

"Jak jsi se sem vlastně dostal?" Zvednu hlavu, trochu nakrčím čelo, no jak asi, prostě jsem si jednou všimnul, že je tu obchod s nápisem- "Začátek roku, lidi šílí, chodí ven, jakože dokud mají čas, stěžují si jak to jde sobě navzájem i svejm vlastním hlavám, schánějí sešity a podobný blbiny, protože hele, oni to po nich chtějí i tenhle rok a tak... no, nebo..."

"Nebo sedí doma a píšou statusy "Oh my god, už zase," hm?" ušklíbnu se a usrknu, možná mi tam nemusel dávat zas tolik cukru, i když je fakt, že normálně skladím dost.

"Jo, tak nějak." Docela hezky se směje. Jako, tak nějak... no, asi vřele? Jesus, to je fakt pitomý slovo. Upřímně, asi. Poslední dobou si na upřímnosti zakládám víc než obvykle. Možná jsem odsouzenej, aby mi záleželo na věcech, co mít nedokážu. Lidi si vždycky strašně chtěli připadat vyjímečně a já jsem člověk. Asi. Nejspíš.

Pokrčím rameny. "No domů se fakt neženu a všechny sešity a tužky kupuje matka, tak co? Seznam učebnic zveřejnili už v červenci, něco mám, a zbytek je ostatně taky spíš její starost. Já fakt neumím prosedět u compu dvě hodiny jenom proto, abych sehnal nějakej štos popísmenkovanejch papírů o pět pencí levněji." Znova se napiju, udělám trochu odmlku. "Ven není s kým, bo všichni, ehm, shánějí tyhle věci, a na dramaťáku mě zapisujou automaticky, tak co?"

Zas se usměje. Veselej člověk tohle. "Je hezký takhle někoho slyšet. Většina lidí pořád někam zdrhá. Ne že bych je chtěl zdržovat, jen..."

Já vím. Fakt zdrhaj. Od problémů. Od starostí. Od povinností. Ale s tím i od radostí. Ze sterotypu upadnou do ještě většího, aby měli jistotu, že se jim nic nestane. A pak se stane.