"Drahý Trapiteli, jak tě nazvaly mé noční můry,
netěší mě, že ti musím psát, skutečně ne. Ale já jsem přeplněná, víš? Potřebuju sama ze sebe ven. A kdybys otevřel mou mysl a odstrčil všechny ty myšlenky navíc (to se ti nepodaří, nedovolím, aby ano!), dostal by ses k čistě surové pravdě, která stačí: že chci, abys to věděl. Abys viděl to zhroucené nic za maskou - jsem stejná jako ty namalovaný fifleny, na který koukám s takovým opovržením. Líčím se ironií. Každé ráno jí nanáším víc a víc. Jednou mě pohltí.Pod tuny dokonalého make-upu ohyzdná tvář se skrývá, ale má emoce a ty jí věříš.
Mám chuť křičet a řvát a šeptat a zpívat ti do uší, tančit tak strašné kreace, až by sis mě všimnul. Přitom by ti stačilo napsat, vím, že nechceš důkazy, že mi vlastně věříš,
že tě miluju,
i když to nevíš. A tak píšu, ne? Vím, že není čeho se bát, že jsem to já a ty jsi ty a že mě svým podivným způsobem chápeš, i když spolu nemluvíme. I když spolu náhodou mluvíme. To mě vlastně jen utvrzuje v mých pocitech, což je špatně, já to nechci vědět. Ale vím. A nemůžu to ignorovat, to bolí ještě víc. Víš, já... myslím, že se bojím. A jen z respektu žít nemůžeš. A stejně tak nemůžu já. Je pravděpodobnost, co by se mi za nehet vešlo - a já si nehty (ne)pravidelně rvu, až mi zůstávají na prstech kapičky krve, té, co ani neumí být správně červená - že bys mi řekl 'Promiň, co?' nebo vystřelil to kruté 'No a?', uvědomuju si to. A stejně jsem se celou tu dobu klepala, že snad ten nehet jednou doroste, nebo co. A ono ne. Stačí šepot a svět procitne.
Tak teda šeptám. Za chvíli ten list vložím dovnitř a zalepím obálku.
Uvidíme se za
chvilku malinkou,
sama sobě jsem
odteď maminkou.
Svého života řidítka
uchopím skrz otěže
a zpět, dítka:
láska se neřeže.
Tvá odnynějška Starost."
Pak škrtla sirkou a tak sama vyhasla.
SVĚTE,
ty jsi snad pochopil sám sebe, prosím
nenech nikoho dělat moje chyby.
Já vždycky tvrdila, že oheň je zlo. Zapomeňte na to.
Oni
vás
nezapálí.
Žádné komentáře:
Okomentovat