Pardon, děti, pardon *trochu se zamotá, slušně ji bolí hlava*
Fakt nemám ráda Vánoce. Mám nějakou velkou rodinu. Fakt neuvěřitelně miluju, jak se k nám najednou musí hlásit miliarda lidí, kteří přes rok ani nevědí, že existujeme. Naše domácnost ale samozřejmě dělá to samé, prostě super.
Takže včera babička u nás, dneska my u babičky (konečně pořádné jídlo! A sorry, Ang, na tebe už nic nezbylo) a navíc mě otec vytáhnul v sedm, když jsem jako konečně byla zas doma a mohla jít ke kompu, do hospody, ze které jsem se dostali konečně asi před půl hodinou. (Ale bylo to vtipné. Jenom by otcovi kámoši nemuseli mít tak neuvěřitelně slashistické sklony.) ("Pája chce jít na záchod, ale bojí se" - Táňa, Pájova manželka. "Já mu pomůžu! Na, Pájo, chytneme se za ruku a půjdeme spolu!" - nevím, jak se jmenoval, ale vypadal jak Suchánek. "Já chci taky! Co kdyby potřeboval podporu i z druhé strany!" - otec) (To je ještě slabé.) (Prostě super jako.) (A ano, ta hlava mě bolí z nich.) (A ty závorky přestávají být vtipné už jako.)
No nic, jsem fakt slušně mimo, děcka, takže tu máte konečně tu pitomou Osmičku a já zas mizím ^^
Celou dobu něco hraje, ani se nenamáhám rozlišovat co. Prostě to jenom hezky zní, nejsou moc rychlí a přesto ne ani tak protivně pomalí, jak někteří dokážou, takže... jo, vybral dobře. Trochu si povídáme, není to ani pořádná diskuze, jen jako, co děláme, jak se máme a takové kraviny, ale přitom mi to nepřipadá jako u všech, jako z povinnosti. Možná je to tím, že nejen já, ale dokonce my oba vnímáme spíš tu hudbu a pořádně ani nevíme, co říkáme, natož abychom pořádně vnímali odpovědi. Na tomhle místě je hudba vážně to hlavní. Jako by to jinak ani nešlo.
Cinknou dveře, trochu sebou trhnu. Nějak mi zapomnělo dojít, že sem kdykoli může přijít, kdo chce. Vážně to tady působí tak nějak domácky. A ten zvonek se do toho takhle vůbec nehodí. Vyznívá příliš agresivně. Co kdyby mu místo toho vždycky zahrál nějakej výraznej kousek písničky? Ještě nějak aspoň trochu tématickej, třeba hello, hello, hello, how low? nebo tak. Už otvírám pusu, když - hej, čekej, kejmy. To by asi trochu zaniklo, když si tu lidi takhle pouštěj, co chtěj, ne? Hm, to je docela škoda, mohlo by to bejt zajímavý, určitě zajímavější než tohle. Tak co třeba nějakej světelnej - ne, to neuviděj zezadu. Nezbývá mi než si povzdechnout a následně se ušklíbnout, když si uvědomím nad čím to zase přemýšlím a jak. Jsem fakt magor.
Týpek vyskočí. Zapomněl sem se ho zeptat na jméno a nijak mě to neštve, sice je trochu divný a... blbý, říkat mu pořád týpek, chlápek a tak, ačkoliv jenom v mysli - další úšklebek, dlaň, kelímek - ale co na tom. Hlavně že vím, o kom mluvím. O kom myslím. Zase, k tomuhle bych měl mít vždycky někoho, kdo mi vrazí, nebo aspoň hodí facepalm. Malej skřítek, určitě beze jména, jména mě štvaly vždycky. Hlavně moje vlastní, matku nechápu. Nikdy jsem se nezeptal, jenom nadával, ale myslím, že se musela, já nevím, s někým vsadit, nebo jí to zezačátku přišlo strašně vtipné, nebo opít, nebo byla pod nátlakem, třeba jí nějakej totální psychopat vyhrožoval, že ji nebo mě nebo nevímkohoještě zabije, když mi to jméno nedá - ježiši, to je blbost. Nechám si na ruku vytetovat "Ty už nepřemejšlej, kejmy." Radši se napiju a zvednu hlavu.
Holka, trochu starší, tak pětadvacet, černovláska, oba dva jsou u pultu a něco řeší. Lennon mi mezitím cosi našeptává. Nějak se mi podařilo zapomenout, jaká že ta káva má bejt, jestli mi to teda vlastně říkal, fakt už nemám tušení, prostě talent. Nevadí. Stejně mi to všechno chutná stejně, ještě rozpoznám jiný množství cukru a mlíka a tam tak nějak končím.
V tu chvíli mi v kapse zavrní mobil, přendám kafe z jedný ruky do druhý a vyndám ho, zpráva. 'Gullivers, 16pm.' Odesílatel: Anthony.
[Tady měla končit třetí kapitola, sakra. A ne abych byla v půlce páté.]
Pousměju se, ale to skončí hned, jak si uvědomím, že se budu muset zvednout a vypadnout ven. Slečna mezitím odchází, nějak jsem nezaregistroval, cože to vlastně chtěla, vyhrabu se ze sedacího pytle a taky přejdu k pultu.
"Budu muset jít." A doufám, že to nezní moc asi jako hej, zahřál jsem se, dostal jsem kafe, poslechl hudbu a už nemám co z tebe dostat, tak jdu dál. "Co jsem dlužnej?" pozvednu kelímek, ačkoliv tuším, že nebude chtít nic, a taky jo, jen mávne rukou. "Dík," tentokrát se usměju pořádně.
"To je v pohodě, prosimtě. Přijď někdy zas, docela dobře se s tebou kecá a já jako, ne že bych úplně neměl co dělat, ale mít na práci pořád to samý není moc zábavný, chápeš. A taky to vypadá, že budeš mít docela fajn vkus co se hudby týče, víš co, já si tohodle hold dost cením, lidi to někdy štve," trochu se zasměje. Líbí se mi tohle jeho plácání, neříká nějaké super zbytečné věci, ale přesto mluví skoro pořád a přitom po nikom ani nechce, aby ho fakt vnímal, i když s tím počítá.
"Mně ne," ujistím ho rychle, kývnu na něj a otočím se, že už vážně půjdu. "Tak jo, měj se."
"Čekej, nechceš deštník? Bydlím tu, jen nahoře, takže..."
Kouknu ven, no jo, ještě pořád prší, ale už ne tolik. "Ne, v pohodě, to už za chvíli přestane."
"Nejdeš daleko...?" zase spíš konstatuje, ale ne čistě, otázka v tom je, asi jako kdyby dodal ještě 'hm' na konci. Jen mu to odkývnu, mezitím už dávno stojím u dvěří, není to tu zase nějak veké, tak akorát, kafe mám pořád v ruce, ještě jednou se pousměju.
"Tak jo, fakt dík. Kdybys měl nějakej další starší gramofon, tak možná... no, dej prostě vědět," pokrčím rameny. I když vím, že mi nemá jak dát vědět. A co. Jakoby tyhle věci byly mezi těma podstatnejma.
Venku je vlastně docela hezky. Ne že bych déšť miloval, ale nevadí mi, a tohle už je stejně spíš mrholení. Aspoň není mlha. Možná jsem si jen zvyknul, přebíhat v dešti sem a tam po městě, pod kouskama střech, průchodama, zastavit se na zastávce a zanadávat a pak se zase rozejít, rozeběhnout, cokoliv. Přitom tu neprší zase tak často, jako na druhý straně Anglie.
Mám... štěstí.
Už jenom proto, že nebude poznat, jak se mi potí dlaně, až budu sedět naproti němu.
Přemýšlím, jestli mi to dělá naschvál, že mě zve do klasický kavárny, když je čajovna jenom kousek odtamtud. I když asi nemám tak docela právo říkat, že kafe nepiju, když jedno držím v ruce. Ale stejně, ví moc dobře, že čaj si dám radši - nebo čokoládu, kakao, cokoliv. Já byl vždycky spíš jako tak nějak na sladký. Ne že by to na mě bylo nějak vidět, kdybych byl holka, asi bych jim neměl jak vymluvit, kdyby mě chtěli obvinit z anorexie a někam zavřít. I když za to možná taky tak nějak může ten běh, ušklíbnu se. Jo, to mi vždycky šlo, utíkat. A přitom sám na utíkající lidi nadávám, ještě před chvílí jsme to řešili s tím v poho prodavačem...! Někdy bych fakt vzal nějakou baseballovou pálku, nebo možná spíš židli, protože ta je přece jen častěji po ruce, a fláknul se s ní po hlavě. Protože tolik myšlenek, za kterými v jedné chvíli strašně stojím a v druhé je popírám, může vyprodukovat fakt snad jenom ona.
Zbytek vstupenky k dospělosti zahodím do koše i s kelímkem, který vlastně za nic nemůže, a vejdu.
Žádné komentáře:
Okomentovat