sobota 26. ledna 2013

Diagnóza

[Přeneseno, původně 11. září 2012]


ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁGRH!!!
No dobře, uznávám, že tohle asi není nejlepší způsob, jak načít článek, zvlášť, když píšu po takové době.
Ale... ale... když já...
Já nevím. Nevím, co mi vadí a co chci a co se děje a co mám dělat. Teda, vím, co bych dělat měla. Ale to mi zrovna moc nepomáhá, naopak.
Z nějakého mně neznámého důvodu propadám... no, ne depresím, tak zle na tom ještě nejsem, ale podivným záchvatům vzteku a bezmoci a ty se střídají se světlejma chvilkama, kdy je všechno strašně fajn a mě to ubíjí. Navíc se mi zase každodenně stává to, co se mi dělo v červnu, někteří vědí (možná se to dělo i o prázdninách, ale to vážně nebylo v mých silách si toho všimnout) a tím jest myšlen ten fakt, že denně musím spát aspoň 12 hodin, jinak nejsem schopná ani chodit, a i tak mi jakákoli činnost, včetně tohoto psaní článku, kdy jenom lehce hýbu prsty a zápěstími, sem tam lokty, působí... no, problémy. Nejstřízlivější by teď asi bylo prohodit něco o tzv. přespanosti, a fakt nevím, proč píšu jak padesátiletý profesor s patnácti titulama, co mu krapet stouply do hlavy, případně naše bývalá fyzikářka, která tu češtinu ale do toho ještě stihla šíleně prznit, což je fakt mnou možná až příliš velmi známý o klasických víkendech (v těchto dnech jsem o víkendech v podstatě totálně nepoužitelná), ale teď... Spím-li 6 hodin, je to málo, spím-li 10, je to málo, spím-li 15, je to málo, já už vážně nevím, co mám dělat. Kofein v kafi nepomáhá, kofein v čaji nepomáhá, ibalgin, paralen, coldrex proti chřipce a šíleně ledová sprcha po ránu taktéž nepomáhají, dnešní pohyb při tělocviku taktéž ne.
Já prostě nevím, co mám za problém, a to je asi ten problém největší.
Nemyslím si, že bych si jen namlouvala, že se něco děje, ale pokud se něco děje, jak to mám řešit, když nemám tušení, o co se jedná, a pokud si to vymýšlím, jak to sakra zjistím?!
Hah, potřebuju psychologa.
A nebo pár facek. Hlásí se někdo dobrovolně? (A ano, zkoušela jsem se i sama párkrát denně profackovat nebo zarýt nehty do kůže na dlaních, ale ani to mi nijak nepomohlo.)
Nemám zájem absolutně o nic, nejsem schopna ani sledovat seriály či anime a co hůř, ačkoliv mě to ubíjí, takže je to celkem paradox, nejsem schopná poslouchat Losty, protože jejich texty vždycky vyvolají ty největší záchvaty vzteku, kdy kopu do skříně a házím talířema a choulím se do klubíčka a pak trhám papíry.
K činnosti mě nedokáže přimět ani fakt, že jsem někomu něco slíbila, což už je fakt docela katastrofální a já prostě nevím, co mám dělat a...
Zoufalství, vážně.
Tak, to by byla tak nějak diagnóza mýho zjebanýho stavu. Nějaké návrhy na léčbu, soudruzi? (Lobotomie a elektrošoky.)

Mám pro vás napsanej jeden článek, který je součástí projektu (Vy)Mňoukly, z chvíle, kdy mi bylo trochu líp, asi tak, jako teď, prostě stav, kdy jsem schopná kromě tupého zírání na klip Oasis - Wonderwall, dokonce otevřít tuhle stránku a trochu psát, i když ne zrovna smysluplně. Dám ho asi zítra, i když to je spíš zIanovské přání, než slib nebo oznam. Chybí mi do něj fotka. Baterky jsou nabity, kresba k vyfocení tu leží vedle mě, kabel nalezen. Nevím, proč to nevyfotím. Ráda bych odpověděla.
Možná jen jdu s davem.

Žádné komentáře:

Okomentovat