Víte, co je naprosto odzbrojující?
Číst Keighiny povídky, když se rozhodne šoupnout tam dojemnou část, když víte, že je ta kapitola věnovaná vám a když k tomu posloucháte tohle:
Takže dnešní básnička je věnovaná jí, ačkoliv si toho asi ani nevšimne. Řekněme, že... ta maminka v ní je ona. Protože ačkoliv svoji matku nenávidím, dávám mateřský city skoro do každýho svýho díla.
...možná si tím něco kompenzuju.
___________________________________________
Z hlasů,
z vůní,
poskládám svět.
Z vlasů,
z dlaní,
maminčin květ.
Že slunce je vysoko
a tady dole ty
a půjdeme daleko,
až obujem boty.
Víš,
že míříme výš,
a možná se slunce dotkneme,
i když ty ho máš ve jméně,
co jsem ti vymyslela,
ještě když jsem snila.
Plesu,
písni
dám těch pár vět.
Lasu,
tísni,
těm zas ran pět.
(Jen?)
Sen.
Žádné komentáře:
Okomentovat