Rozhovor

[Přeneseno, původně 17. ledna 2012]

Děti, tahle básnička je velmi stěží pochopitelná i pro mě, takže fakt netuším, co si z toho odnesete vy. Navíc, místy to ani není básnička, protože to má části, které by se daly nazvat spíš... recitací. Nebo tak něco. Hah, a těch je tam víc, než samotný básničky. Navíc je v rytmu a¹ b¹ c¹ a² b² c², takže se to čte strašně divně. Prostě je to takové šáhlé.

Plus, neumím matiku a bižuli. Čao!

Žijte!

Pod perexem. A dávejte pozor na znamínka, ať víte, kdo teď mluví, děcka. Je to důležitý.

Prázdná stránka.

Víš, myslím, že takový je

každý nový den.

"Prázdná schránka

tím, co do ní odhodíš, je

bez nároku na sen.

Tos chtěla říct?"

Ne! Jen, že je

tak svěží

řekou si týct

mít koleje,

co leží,

jak si je položím

(v tu správnou chvíli,

co po ní každý pídí)

i když už pak nejdou zvednout...

A to je vlastně to krásný.

"Počkej - jak souvisí ten papír s tím?

A proč v řece téct, ne plout,

a co že je tvůj rým tak zrádný,

a dnes

a víc

a nepochybně."

A vůbec

a méně

a - zrádně?

To není správné slovo.

Ten papír, papír nepopsaný

to je - každý nový den.

Jistý jako olovo

a přeci jen tak zranitelný,

pod tíhou tužky, ven!

však chtějí myšlenky

a tak se příběh tvoří,

součást kola života.

To jenom panenky,

i když to nevidí, tiše o tom hovoří

- asi je přemohla lakota.

"Jsi zmatená."

Ne.

"Vážně pojď spát."

Ne.

"Měla bys."

Ne.

Možná.

Pohled. Strach, strach, strach, strach, strach...

Hej, dáš si čaj?

>Bez jedu?<

Myslím, že tentokrát jo.

"Ne."

Bojíš se?

Kam takhle dojedu...

"Takže se bojíš. Co chceš chtít?"

Čistý list papíru.

"Nový den přijde."

Nový den přijde?

Hlas plný naděje, hnít.

Směrem nahoru!

povídá malý chlapík u dna, tam

já však nechci, "Kam,"

ptá se "tedy?"

Za novým dnem, chcem svět

a chcem ho hned.

Jenže dnešní den už je popsaný.

"Tak si vem gumu,

všechno to smaž."

To si děláš srandu?!

"Ne."

Tak mi ji dej!

"Nemám, kup si."

Nemám za co a ty to dobře víš.

"Tak to bejvá."

Tak vidíš.

I ta záře je černější než ty,

akorát obráceně.

...

"Půjdeš už spát?

Koukni, postel tě zve,

sama chce, chce sama."

Jo... chci si počkat a psát

zase to své:

Až se list obrátí,

odejde tma.