Prošla jsem úzkou, špinavou uličkou a snažila se nedotýkat jejích stěn. Ačkoliv nevypadá zrovna příjemně, chodím tudy ráda - nikdo jiný totiž ne. Je tu ticho. Klid. Ruší mě jenom Johnny... a pár dalších.
Dostanu se na náměstí. Mám ještě něco přes deset minut, než přijede autobus a doveze mě na stejně nudné místo, akorát prostě jinde, a přemýšlím, proč jsem vyšla tak brzo. Většinou spíš nestíhám a dobíhám. Ach ano, vlastně - chtěla jsem si dočíst tu knížku a pak jsem s tím byla hotová moc rychle. Otočila jsem se dozadu. Johnny si stále něco pobrukoval. Litovala jsem, že tu nemá Kláťu, Bigmaca a Černouška (odmítým mu říkat jinak), nebo třeba Kristen-co-vlastně-není-Kristen či jeho prapodivného dědečka, mamku i učitelku nebo aspoň pořádnej stánek s rybou a hranolkama, ale ty jsem sem dostat prostě nedokázala. Na druhou stranu tu byla paní Tachyonová - i když, s tou se opravdu moc mluvit nedalo. I já jsem ji držela co nejdál. Dostat se příliš blízko k paní Tachyonové znamenalo jednu ze tří možností: zešílet, přecestovat časem a nebo dostat infekci z podrápání jejím rádoby kocourem (nikdo mi nenamluví, že je to fakt kocour. Kocouři nejsou... tohle. A tohle je minimálně zkoncentrovaná lochneska. No fakt.).
Posadila jsem se na lavičku na druhé straně silnice, než byla moje zastávka. Trochu se skrývala ve stínu stromů v tom malém parčíku, který byl za mnou a lidi se díky tomu tolik neohlíželi, co tam dělám. Protože by jim mohlo přijít krajně podivné, že vlastně nedělám nic - jenom pozoruju, jak mě Tonička Bolavá obejde a posadí se vedle mě. Špičatý kloubouk mi málem vypíchnul oko. Tracy Beakerová z několika Wilsonové knížek si skáče poblíž a Pollyana...
"Kde je Pollyana?" zeptám se polohlasem.
Julián trhne hlavou, jeho pyšný výraz se ještě prohloubí.
"To bys chtěla vědět, co? Možná už se škvaří na Pánově stole!" zasměje se Bellatrix Lestrangová krutě. Ušklíbnu se nad ní.
"Vždycky budeš taková, co?" řeknu spíš pro sebe a zavřu oči. Pollyana? Určitě by se teď ptala lidí okolo, jak se mají a podávala jim zprávu o počasí a možná i hrála tu svojí hru na radost...
Oči zase otevřu. A ona skutečně stojí na druhé straně silnice, pihatý obličejík jí svítí radostí a i oči se usmívají, blonďaté vlasy lítají ze strany na stranu. Samozdřejmě, ačkoliv já se choulím v bundě jako všichni ostatní, ona má své červené šaty, protože ty k ní prostě patří. Tetička Polly stojí opodál, bez doktora. Nikdy mi k ní nepasoval.
Malý princ mi sedí na rameni. Emily Strange střílí prakem do okolí.
Eva z Mementa si píchá do čistý ruky kousek ode mě svoji dávku morfinu a očima jako dva potoky na mě omluvně hledí. Ví, že mi to vadí. A ona zase ví, že to beru, že je prostě taková. Jednou... jednou jí to odmyslím. Slibuju.
Stočím pohled znovu na Juliána. Co chce? O co mu jde? Jaký je vlastně doopravdy? Pořád je pro mě záhadou... jeho knížku ještě nemám dočtenou. Jak to nakonec bude mezi ním a paní de Rênal? Myslím si, že vím, ale je to skutečně tak? Červený a černý leží doma na okně. Stendhal se nedá číst všude. K tomu je potřeba citronovej čaj a teplá deka. Sedět v tureckém sedu a nechápavě zírat a snažit se pochopit každé slovo. Což nejde.
Autobus přijel. Přejdu k Pollyaně a nastoupíme dovnitř. Paní Tachyonová někam zmizí, Johnny nasedne na kolo - já vážně nevím, kde ho vzal - a Bellatrix jen zavře oči. Eva? Je směšné se domnívat, že ještě vnímá.
Velký bůh Om v podobě malé suchozemské želvy se mi plazí u nohou, když vystoupím zase ven a rozejdu se ke škole. Vím, že je všechny spojuje jedno. I když...
"Skutečně jste jen knižní postavy?
Žádné komentáře:
Okomentovat