1. kapitola

[Přeneseno,, původně 24. září 2012]

No jo, no jo, už jsem tu, děcka. S první kapitolou Edge, resp. Osmičky (musím se naučit říkat té povídce jejím jménem...), protože, no, jednoduše jsem ji slíbla už na dnešek ^^

...Sakra, nějak sem se zasekala. No nic.

Užijte si to, protože nemám šajna, kdy se objevím s další. Nepočítejte s tím moc brzo, ehm.

...Mimochodem, mohla bych dostat komenty? *pohled alá ztracené kotě*

Třída se chichotá, teda aspoň ta část, která vnímá.

Povzdychnu si. Nikdy, opravdu nikdy jsem neviděl větší pako, než sám sebe a to teda počítám i tu výpomoc na výletě školky.

A pak si řeknu, že se na to vykašlu. Na to hrát si zase celý září na toho hodnýho a pak stejně puknout, na to nedát o sobě vědět, na dobrý známky, na to, co si o mně kdo myslí. Zmačkám papír do kuličky, trochu se natočím a vcelku hezkým obloučkem se mi ho podaří hodit do koše. Aspoň něco. Asi bych se musel propadnout, kdybych ještě ke všemu minul.

"Chtěl bych křečka," prohlásím, zatímco se otáčím zpátky. Koutkem oka zkontroluju profesorův výraz, ještě pořád se nezdá naštvanej, ale tváří se trochu pobaveně, sleduje mě se zvednutým obočím.

...Fakt na to kašlu.

"Nebo laboratorní myš. Krysu. Potkana. No dobře, ty poslední dva asi ani ne, to už je takový moc velký a přijde mi, že to ani není tak přítulný. Křeček pořád tak roztomile pobíhá kolem a má ty svoje tvářičky nacpaný všema možnýma semínkama a vypadá jako jedna malá chlupatá kulička. Akorát bych ho asi zasednul, je to... fakt malý."

Ne, Hugo, neplácej se do toho čela, to zvládneš, mel dál, za chvíli je to přestane bavit a nebudou poslouchat, určitě.

"Ale často nejsem doma, myslím, že by brzo umřel hlady, žízní nebo tak. I jako steskem, smutkem a nedostatkem společnosti to myslím může umřít, ale co já vím. A taky to v noci dělá docela hluk - ne, že by to vadilo mě, ale ještě pořád, překvapivě, žiju s matkou a i když bejvá doma snad ještě míň často než já, určitě by měla strašně moc keců, ji znám. No, ale to by se snad ještě nějak dalo. Spíš aby měl pořád něco k jídlu a pití, no." Jó, toho bych se mohl držet - proč pořád nejsem doma? Koníčky? Zájmy? Co dělám ve volném čase a podobný žvásty? … No dobře, myslím, že to si nechám pro sebe. "Měli jsme kdysi psa, ještě s tátou, ale psy vlastně moc rád nemám. Jo, je to roztomilý, věrný, laskavý, chytrý, bystrý a tak, ale... nevím, prostě mi psi nejsou sympatický. A taky bych už vůbec nemohl chodit s ním každou chvíli ven, když si nejsem jistej, že bych zvládal krmit křečka, že jo. A stejně to dělá ještě víc hluku. Nechci psa." Tak proč o tom uvažuješ, a ještě nahlas, blbečku?

...Radši ty zájmy. "Jo, dělám divadlo. Vlastně ani moc nevím proč. Ale je fakt, že když se chci někomu na něco vymluvit, že se mi někam nechce nebo co já vím co, řeknu, že mám s divadlem zkoušku navíc, sem tam. Laura, to je ta, co to vede," ...už si zvykla na to, že všechny ty moje výmluvy odkejvá, když se někdo ujišťuje, a řekne, že fakt ne, nemohla by mě uvolnit z těch hodin navíc, co nejsou, hah. "...je strašně fajn, asi si ještě pamatuje, jaká byla, když jí bylo tak jako nám - na dramaťáku jsme všichni starý tak nějak stejně. No ale tak kvůli tomu tam snad nechodím, ne?" Myslím, že právě teď jsem se zadíval trochu vykolejeně, no jo, proč já tam pořád lezu? "Jde o to, že přece jenom nechci celej den sedět doma a je tam pár v pohodě lidí a je to pro mě takovej fajn relax, jistota, něco, co dělám pořád, mám zkoušky ve stejný dny v týdnu ve stejnej čas, a přitom to není tak ubíjející jako škola. Jó, školu nemám rád. Já vím, tohle vám asi řekne úplně každej puberťák, a já puberťák jsem, šak je mi šestnáct, teda, někdy teď brzo mám narozeniny, nevím, kolikátýho je, počkat, jste novej učitel, tak asi..."

"Třetího září." Dave.

"No tak to mám vlastně ještě docela čas. A - co jsem to chtěl...?"

"Škola," ozve se odněkud z prvních lavic řady u dveří, nevím přeně, kdo to řekl.

"Jo, jasně. No, tak, tu nemám rád - víte, ne, že bych byl úplně línej a tupej se cokoliv učit, ale strašně mi vadí, když mě někdo nutí k něčemu, co nechci. A já nechci umět třeba, co já vím, pitomý kvadratický rovnice z matiky, a ne, nejde mi o to, že to nikdy nebudu potřebovat, jde mi o to, že mě to nebaví, učit se to nechci a cítím k tomu absolutní nechuť. Třeba mám celkem rád historii, takže i kdybych se měl naučit nějaký totální blbosti, třeba umět z hlavy vyjmenovat aspoň deset nejoblíbenějších ponožek Alžběty první a podrobně je popsat, budu za to mnohem raději, než umět i jen tu blbou Pythagorovu větu."

Zarazím se. Zaprvý teď zním jako šprt s tou Alžbětou a nějakým Pythagorem, zadruhé jsem řekl blbý a myslím, že i pitomý a tak. Zabijou mě.

Nevadí.

"Celkem rád jsem četl, dřív. Měl bych asi říct něco jako, že teď už není čas, protože to zní mnohem líp, než že už mě to tolik nebere, ale prostě je fakt, že co jsem chtěl jsem přečetl a nehodlám ztrácet čas s něčím... co mi za to prostě nestojí."

"A co jsi rád četl?" zeptá se učitel, což mě docela překvapí, nečekal bych, že bude... svým způsobem pomáhat při něčem jako je mluvní cvičení. Nejen on. Kdokoliv. A komukoliv.

"Tak jako různě..." lehce znervózním, o jména autorů jsem se nikdy nijak nezajímal. "Nejvíc mě vždycky bavily takový napůl horory, napůl detektivky," zkusím nakonec nějak blíž identifikovat svůj vkus.

"Takže... Poe? King? Nebo... jsi četl třeba Sherlocka?" Ou máj gád, proč se mě na něco ptá?

Nevím, jak z toho vybruslit. Mám říct, že jsem totálně vedle, že pořádně nevím, o kom to mluví a nevím, co jsem četl, nebo dělat, že tohle mě nebavilo... nebo zkusit dělat, že úplně vím, kdo to je a risknout, že se mě zeptá třeba na nejoblíbenější knížku od některýho z nich a já budu v háji? No... říkal jsem, že je mi docela jedno, co si o mně myslí, ne? A taky že je.

"Ty ani neznám," přiznám teda, pokrčím rameny a trochu nespokojeně sám nad sebou zabořím ruce do kapes džínsů.

"Tak někdy koukni do knihovny." Páni. Žádný kecy o zabedněnosti a nevzdělanosti, žádné nabízení se, že ty knihy přinese, žádné znechucené obličeje? Přikývnu.

Tak jo, tenhle rok asi tak marnej nebude.