Zaklepej, zním dutě

[Přeneseno, původně 25. května 2012]

Paradoxně nevím, jak začít. I když to vždycky bylo naopak, začátky byly to jediný, co mi šlo. Ale konce? A vůbec, dostat se k tomu konci? Lenivě nemožné.

Pamatujete si ještě na prolog nové povídky? Já skoro ne. Nevadí. Vadí. Vlastně ne. Jsem ráda, že si toho moc nepamatuju. Snažím se vymejt si mozek. Proto jsem taky zase začala sledovat anime, a to ještě tak vymejvačský a/nebo debilní, jako třeba Deadman Wonderland a K-ON! a myslím, že ještě chvilku a začnu zase sledovat Naruta.

Což samozřejmě není vůbec to, co vám musím říct, ale já se tak strašně nechci dostat k jádru věci...

Netušíte, jak moc se mi tenhle článek nechce psát. Ale tak nějak vám to dlužím.

Nejlepší.

Vlastně není moc pozitivní, když píšu a nechci, co? Teda, nepíšu. Sem teď jo, ale jinak nic. Chtěla jsem se tý nový povídce pořádně věnovat, ale něco se stalo a já nemůžu.

Přemýšlím, že sem přednastavím co nejvíc článků, dokud jsem aspoň trochu schopná psát (za články), protože myslím, že po přicházejícím víkendu s tímhle přístupem budu totálně vymazaná a nebudu schopná už žádného uvažování, natož racionálního (což je to, o co mi jde). A právě proto musím napsat, co se děje. Ono se totiž skutečně něco děje a ačkoliv vám o tom musím psát, nesmím o tom mluvit. Další paradox.

Nikdy bych nevěřila, jak je těžký se smát. Falešně. Když musíte. Když vážně musíte...

Už i urážet mi začalo připadat příliš unavující. Proč nemůžu celej den jen ležet na posteli a poslouchat onu výše uvedenou písničku a snažit se na nic nemyslet? (I když je to tak strašně těžký. Nebo možná právě proto. Všechnu energii, kterou normálně vypotřebuju na život, teď dávám do toho nepřemýšlet. Nemyslet. Nežít. Ono i to je totiž těžké. Ukazuje se, že přežívat je nejlehčí. (A nejubožejší.) A teď musím ještě něco napsat, abych neměla dvě závorky za sebou.)

Tak tedy...

Umírá

mi

matka.

A já ani nevím, co si o tom mám myslet.

Ano, M., můžeš se mi teď zlomyslně smát a přát mi to,

já ti přece tvůj ubíjející život taky přeju

... a se stejným smíchem.

Název blogu zdá se být najednou poněkud ironický.