Nenávidím vlastní detailismus. Hodinu prohledávám na Google Maps Hugovo město, jenom abych zjistila, do jaký kavárny ho mám zašít. Zabít mě.
(Mimochodem, nemůžu v těch mapách najít maják. Sakra, potřebuju maják, když už tam nejsou útesy!)
fix, nechce si udělat výlet do Lowestoftu? Je to od tebe sice přes 200 kiláků severovýchodně, ale to je přece detail. Potřebuju podrobný report!
A nebo přemluvit učitelku, abych si tam mohla udělat výlet sama, hm, hm.
Ulehčeně vydechnu, když opouštím třídu z poslední hodiny, tohle je fakt hnusný. Potřebuju kafe. Čaj. Kakao. Cokoliv. A spánek. Jsem tady třetí den, první, co se kompletně učíme, a už bych se zase viděl válet doma. Krom toho se na nás očividně vykašlaly i poslední zbytky léta. Sice jsem zahlídnul dvě tři z těch jeblých holčin v minikraťáscích, ale musí mrznout. Beru, že jsou zmalované jak něco, okej, když se jim to líbí, proč ne, to je jejich věc, ale tohle fakt nechápu. Je mi ještě větší zima jenom z pohledu na ně.
Fajn, tak jo, nějak si to shrnout na dnešek, zkráceně. Nemám úkoly a nemám se, kupodivu, co učit - ne že bych něco z toho někdy měl v plánu dělat nebo to dělal - a taky nemám domluveného nic na odpoledne. Přesto se mi nechce domů. Nečeká mě tam nic. Akorát bych sednul ke kompu a pařil, možná si pustil nějakej film nebo pár dílů seriálu, ale to je všechno. Nechce se mi do toho hnusnýho šedýho hnijícího paneláku, ale nemám co dělat venku. Bejt shopaholik, jdu se flákat po obchodech, ale já nakupování nesnáším. No dobře, tak moc zas ne, jen to nemám rád. Nevidím v tom smysl, chodit sem a tam, miliardakrát si to zkoušet a pokud možno ještě nakonec odejít bez ničeho. Skvěle. Jako by nestaločilo na netu párkrát kliknout, to je přece mnohem snažší.
Někdy bych se za svoje myšlenkový pochody fakt nakopnul. Vsadím se, že nikdo kromě mě při cestě ze školy nepřemýšlí nad efektivitou kamenejch obchodů.
I když některý jsou fajn. Třeba ten s hudebninama vedle knihovny, byl jsem tam sice jen párkrát, ale vypadá fakt dobře, i ten týpek tam, nevadí mu, když tam někdo je klidně hodinu dvě a stejně si nic nekoupí, aspoň mu to nikdy nevadilo, i když to je docela paradox vzhledem k tomu, že jsem říkal, že v tom nevidím smysl. Asi mi fakt záleží na tom, o co se jedná, příliš. Oblečení a jídlo je nezajímavý, nábytek to samý, no jak se mnou matka minulej tejden vybírala noční stolek, to byl horror, fakt. Už nikdy s ní nikam nejedu, a je mi jedno, jestli to zase bude klidně i nějaká oslava kdovíčeho. Stejně nechápu podstatu svátků. Narozeniny třeba aspoň nějaký smysl dávají - teda, ne, že by mi vadilo dostávat prachy a podobně, že jo.
Vždycky si tak rád protiřečím. Protimyslím. Nevadí.
Možná bych do toho obchodu zajít mohl. Mimo jiné, když o tom tak přemýšlím, matka je vlastně doma, takže by asi fakt bylo lepší tam vůbec nelézt, nebo až večer. Sluchátka s empétrojkou jsem nechal v pokoji, takže jestli chci něco poslouchat, musím tam jako tak.
Směr dalších kroků změním docela automaticky, jako bych tam mířil celou dobu. Ani si tak nějak neuvědomuju, kam jsem šel dosud. Někdy mi rozhodování se fakt trvá dost dlouho, mohl jsem tam už dáno bejt. Vlastně ale... hodí se mi to, ztratit ještě trochu času. Fakt se mi do ničeho nechce. Zpomalím. Čím dýl tam dojdu, tím vlastně líp, protože o tolik víc času mi to uběhne, a uvniř koneckonců taky určitě nevydržím věčně.
Je to vlastně docela nenápadnej barák i výloha. Jedna celá stěna je sice klasicky prosklená, jak už to ostatně u obchodů bejvá, je ale tmavá a zaplácaná vším možným, z krajů dokonce kousek ukrajují závěsy až na zem, které naznačují hranici mezi místem pro vystavovaný věci do výlohy, kde stojí mimo jiné docela scary figurína s Nirvana tričkem, o který si vždycky myslím, že je živá. Tak jako tak, v samotném obchodě je dost přítmí, takže jestli je teď někdo uvnitř a dívá se ven, vidí mě, ale já jeho ne. Na těch pár metrů zase zrychlím, ten pocit sledovanosti se mi nelíbí. Po klice sáhnu snad až spěšně.
Uvnitř nikdo není.
"Dobrý den," pípnu u zavírání dveří.
"Čau," pohodově mi na pozdrav pokýve hlavou chlápek u kasy. Musím se pousmát jeho přístupu, líbí se mi. Není nějak starší, takže je mi přirozeně sympatičtější než průměrní prodavači, a aspoň se trochu vyzná, i když, možná, že třicet už mu bude, kdo ví, na tohle jsem odhad nikdy neměl.
Když ale od něj sklouznu pohledem na druhou stranu, vykulím oči. Hej, nebyl jsem tu asi dva tři tejdny a on tuhle část totálně překopal!
"He, to tu... nebylo, ne?" zamumlám. Mám na mysli, jak přesunul ty skříně s tričkama blíž levý straně, tam, kde je pokladna, a tady napravo hodil malej stolek z nějakýho tmavýho dřeva trochu dočervena, neumím to určit přesně, a tři sedací pytle, tmavě červený. Taky je tu jiná skříň na vinylový desky, nemá dvířka, takže je na ně krásně vidět, pár jich visí na zdi, ty asi nejsou na prodej, prostě jen ozdoba, a v rohu přibyl vedle hi-fi věže na cdčka a ty malý kazety ještě gramofon. Nemá teda takovou tu trubku, co zesiluje zvuk, ale i tak to vypadá dost dobře.
"Hej, tys to tu viděl předtím?" ten týpek za pultem tak nějak ještě víc ožije, odloží nějakou knížku, co má v ruce, a přejde na pár kroků ke mně. "Že je to lepší?"
"Mnohem," přisvědčím, ale stále stojím na místě. Fakt to totálně mění dojem, vypadá to teď spíš jako... hm...
"Chtěl jsem, aby to byla spíš jako zašívárna, víš co, hodil jsem si sem kávomat," mávne rukou zpátky ke kase, neotočím se, vnímám ho periferně, "a vůbec, že lidi spíš sednou a najdou si víc času na to poslechnout si, co že to vlastně chtěj koupit, pokud vůbec chtěj."
Jo, totálně, zašívárna je to slovo, co jsem hledal.
"To je naprosto geniální," ocením to. Fakt to zní skvěle. Neříkal jsem, že je mu jedno, když tu někdo bude hodinu jen tak sedět? Tohle místo se mi bude líbit.
"Myslíš? Bál jsem se, jestli to lidi nebudou brát spíš jako kavárnu. Pořád je to o tý hudbě, vždycky hlavně o tý hudbě, že jo, chápeš, ne? Tohle je jenom tak okolo, jako, aby sis ji líp vychutnal, ale tu hudbu, ne to kafe." Teda, má dneska nějakou kecavou. A nebo je prostě jenom nadšenej. Asi bych taky byl.
Přikývnu, myslím, že už nic říkat nemusím. Přesunu se ke gramofonu, i přes to že bych si vlastně docela rád sednul, tohle mě teď fascinuje nejvíc.
"Můžu něco pustit?"
Zasměje se. "Hej, to víš že jo, teď jsem to na chvilku vypnul, protože jinak sjíždím celej den všechno na něm, čekej, zkus tam dát třeba tohle," stoupne si ke skříni, no, ony jsou to spíš tak nějak jako uzavřené poličky, a jednu desku vytáhne. Vyndá ji z papírovýho obalu, ten hodí na stolek a otočí se ke mně, ustoupím, aby to tam mohl naštelovat a zapnout to, tohle neumím, ale hej, naprosto určitě se to musím naučit.
Místností se rozezní první tóny, nemůžu se neusmívat. The Beatles.
(A/N: Doma fakt máme gramofon bez 'trubky' a The Beatles na desce, ale (zatím) nikdy jsem na tom nic neposlouchala. Jenom se tím ujišťuju, že to jako tak nějak existuje.)
Žádné komentáře:
Okomentovat