A tak dál

[Přeneseno, původně 1. ledna 2013]

Děti,

strašně moc vás miluju. A jsem totálně přecitlivělá, protože tu teď ležím v posteli, s Ai jsme dohrály totálně nyuu hru a hlavně poslouchám neuvěřitelně uklidňující hlas Eda Sheerana. A upřímně, jeho by měli pouštět všem agresorům jako terapii. Je mi z toho strašně smutno a strašně hezky.

A mám teď ohromnou chuť jen tak psát, pořád, vypsat úplně všechno, co se mi kdy stalo, zlýho, dobrýho, smutnýho a šťastnýho a vůbec, i to, co se děje teď, obyčejný situce, celej obyčejnej život, abych tady pak mohla naprosto klidně ležet, abych tu zbyla jenom já a ta píseň, protože teď není nic důležitějšího, a já nevím, jak to dělá, ale neštve mě to, a o to víc ho nechápu. A teď jenom musím přijít na něco, čím tímhle článek ještě naplním, když už jsem začala, ale nechce se mi. Nechce se mi přemýšlet, nepotřebuju to. Let me sleep alive.

A všechny vás miluju.

A přeju vám v tomhle roce jenom to nejlepší. Když už jsem se dostala k blogu, asi bych měla popřát. Aby se vám vyplnily všechny ty sny, klidně včetně oživlých dinosaurů a kopců vedoucích jenom dolů, yea, fantazie je úžasná věc. Spisovatelkám a pisálkům hodně správných slov, malířkám a kreslířům jemnou ruku, skladatelům a -lkám lahodný tóny a fotografům a -fkám skvělé záběry. Protože okamžiky jsou všechno. Atakdál. Sakra, strašně ráda bych zachytila tule atmosféru, ale nejde to. Možná je to jen skutečností, že je sakra půl sedmé ráno. Nebo tím, že mám prostě jen pohodlný polštář. Ale ta kombinace je

další

z okamžiků.

Prostě melancholie.