Mám takový pocit, že možná něco znamenám.
Ještě jsem se vám ani nepochlubila; ve středu jsem dokončila svoje přibližně dvouměsíční dílo na keramice, už jsem o něm psala - keramická knížka. Strašně se těším, až ta soutěž skončí a oni mi ji dají zpátky domů a já ji budu mít u sebe a budu se na ni dívat a budu nekonečně pyšná, že jsem dotáhla do konce svoji vlastní věc. Ne, není to dokonalé, není to ani hezké. Ale je to moje a já jsem si vybojovala, že budu dělat tohle. Že to není další keramická soška nějaké pohádkové postavy, protože se údajně na zadání Moje nejoblíbenější pohádka, nebo jak přesně že to znělo, nic jiného udělat nedá. Ha. A já mám knihu. S ilustracema nakreslenejma přímo na stránky, s mým písmem vyrytým tím mým typickým neuměleckým spěchajícím způsobem, s mým vztekem, když mi některá stránka při vypalování praskla a já ji musela dělat znovu. Moje dvouměsíční soutěžní práce. Ha.
Konečně kašlu na řešení problémů, který nechci a ani nemusím mít, který mám čistě a jenom proto, že je mi blbý je nemít, protože by to vypovídalo o tom, že jsou mi jistí lidé ukradení.
Jenže oni třeba jsou.
Tak, teď jsem projela archiv, v tomhle článku z 26. ledna se zmiňuju o tý knize poprvý. Takže dva měsíce a třináct dní, jestli umím počítat (neumím). Ou. Jo, hold, věci mi trvaj dlouho, ale mně to za to stojí.
Mám takovou úžasnou věc na zdi (Jó, už jsem o tom mluvila, nevadí.)
KEIGH MI NAVÍC VĚNOVALA DVĚ KAPITOLY POVÍDKY A Z TOHO JEDNU PODSTATYYYYY *.*
Óm, jak hodně musím mít k radosti, že.
Vždycky když jsem s Janette, mám strašnou potřebu něco udělat. Mi uklidila stůl (ZÁZRAAAAK), já jí pokoj a nafotily jsme ty fotky a všechno a já teď předělávám svůj pokoj. Protože chci něco dělat. Protože inspirace je všude.
A my dvě teď nesmíme aspoň půl roku do Takka :D Matka po mě chtěla, ať si koupím bundu a boty, tak mám tričko a Janette mikinu. Dokonalou mikinu. Pořád jí ji kradu xD
...možná něco znamenám.
Žádné komentáře:
Okomentovat