Povídka vypracovaná jako úkol na RPG škole.
Známka 1, kdyby se někdo ptal.
Fandom: Harry Potter
Doba psaní: Zhruba čtvrt hodiny přímého psaní (jenom :"D)
Zadání: Dnešní domácí práce se týká nějakého zajímavého příběhu, ve kterém se objeví právě probrané kouzlo Petrificus Totalus. Ovšem pozor, tak jednoduché to rozhodně zase mít nebudete.
Ve vypracování byste se jako hlavní postavy měli objevit nejen Vy, ale i nějaký Váš spolužák, kamarádka a někdo z profesorského sboru. Samozřejmě nezapomeňte uvést řádný důvod, proč jste se rozhodli použít naučenou formulku.
Představte si následující: Jste malé, rádoby čistokrevné děcko a jedete poprvé do Bradavic. Černé vlasy si shrabujete do obličeje jak to jen jde, protože zrovna nestojíte o to, aby před vámi všichni utíkali jenom proto, že každé vaše oko má jinou barvu. Pozorujete svoji fialovlasou sestru, která sedí hned naproti, a to jediné vás drží v klidu, protože jinak byste snad vyskočili z okna a doběhli do Bradavic pěšky, jak nedočkaví, ale zároveň nervózní jste. Když se na vás někdo z těch pár přátel otočí s tím, že "Acc? Chceš Bertíkovu fazolku?" změníte podmračený výraz na usměvavý a teda si vezmete a nabídnete za to svoji čokoládovou žabku, aby se neřeklo, protože přeci jen, když do vás vaši ctění rodiče celých jedenáct let tlučou, abyste nikdy 'neklesli tak nízko' a nevzali si od někoho něco zadarmo, ujišťuji vás, že to ve vás zůstane.
A pak vlak začne zpomalovat.
Okny se začnou dovnitř cpát rarachové.
A vy jen - už zase podmračeně - sledujete, jak je skupinka vašich budoucích spolužáků z vyšších ročníků spolu s vám zatím neznámým profesorem zmrazuje pomocí Petrificus Totalus a jste docela naštvaní, že je můžete jenom sejmout knihou, i když už jste tohle kouzlo s vaší osobní domácí učitelkou jako jedno z mála zvládli a jste na to docela pyšní.
Nezapomenete. Vždyť je to první cesta do Bradavic.
Je větrno. A nejedná se o žádný vánek, tohle je pořádný vichr, který si zahrává s listím a metá ho drobné, do zmijozelské uniformy oděné dívce vycházející z Hradu do obličeje, zacuchávající jí větvičky do černých vlasů. V jedné ruce drží zelené jablko, ze kterého se sem tam pokusí ukousnout, ale vzhledem k podzimnímu počasí se jí o moc nedaří. 'Alespoň neprší,' říká si nejspíš, soudě dle výrazu v jejím obličeji. Druhou rukou tiskne v ruce poudro z kůže, očividně na nějaký malý smyčcový nástroj, asi housle. Kráčí směrem k jezeru.
Nedojde ani k růžově kvetoucí sakuře, když jí jablko odletí z ruky. Zírá na svou prázdnou dlaň poněkud zaraženě, tak moc přece nefouká, a vůbec, zdálo se jí to, nebo jí to ovoce někdo z ruky vyrazil? Co to sakra bylo? Začne se rozhlížet kolem, ne zrovna příjemný pohled dvoubarevných očí pročesává okolí. A pak si všimne. Jenže to už je pozdě.
Dvě nebo tři lítající potvory jí vytrhnou pouzdro z pravačky, až jí křupne v rameni. Zalapá po dechu, když sleduje rarachy, jak futrál jakoby nic svými hnusnými pařáty rozcupují na ubohé malé kousky kůže. Úplně zmrzne, když se jedna z těch nenechavých rukou natáhne po jejích milovaných houslích.
To už je moc.
Zdá se to být jen zlomek sekundy, v jehož průběhu se natáhne po hůlce a zařve "Petrificus Totalus!"
Ano, je to přesně to kouzlo, v kterém se teď ještě zdokonalila ve škole, které nemohla použít proti těm hnusným tvorům, když jí škrábali obličej, proti tvorům, kteří jí teď ničí její milovaný nástroj, v jehož melodiích se tolikrát dokázala vyjádřit o tolik lépe než slovy.
Pak zase ztuhne, když jeden-dva-tři hněděšedá těla spadnou do listí. Vypískne. Znovu se rozhlédne po okolí, zoufale. Popadne ty ebenové housle a utíká k šafářově chýši nedaleko odtud.
'Panebože, panebože, panebože,' opakuje si stále dokolečka, dokud nenarazí na někoho z učitelského sboru. Teprve, když jí učitelka bylinkářství ujistí, že jim znovu umožní pohyb, a že se nic nestalo, uleví se jí a pořádně se zastaví ve svém přešlapování na místě.
Nezapomene ani na tohle.
Žádné komentáře:
Okomentovat