Ehm, jsem se na vás trochu vykašlala, že? Moc se omlouvám, děcka, nějak... nevím. Nejsem si úplně jistá kam s Osmičkou hnout, teda spíš, nemám představu, na kolik dílů bych to asi tak měla udělat, takže si neumím rozvrhnout, jak rychlý/pomalý má být spád děje. A tak. Nom.
Jsem propuštěn, sedám si zpátky do lavice, mám za jedna. Nechápu. On... je v pohodě. To nemůžu popřít. Chová se skvěle, nejedná s náma jako s odpadem, vnímá, že jsme taky lidi, mluví s náma, ptá se na náš názor. A nedal nám domácí úkol. I když je to taky první hodina, kterou s ním máme, ale někteří to i tak dělají. Pořád nerozumím, jak se jako dostal na tuhle školu. Nechci říct, že by byla nějak špatná, no, ale přece jen, jo, slyšel jsem o mnohem lepších. Tady se docela kašle na to, že taky žijem. On vypadá spíš, že kašle na to, kdo je kdo. Ani ho moc nezajímá, jak se jmenujem, kde bydlíme a podobně. Ptá se nás na oblíbenou barvu, na druh filmů, seriálů, na to, co děláme ve volnym čase, na to, co nás baví a hlavně na to, co si myslíme.
Jo, já vlastně... asi to je to. Uznal, že taky myslíme. Nejsme žádní roboti, i když se to tak někdy může zdát, i nám, v tom stereotypu od vyhrabání se z postele do zpětného zapadnutí do ní, opakujícím se vlastně téměř každej den. A ono i víkendy bývaj všechny stejný. Všichni to víme, ale neřekne to nikdo. Nikdo neřekne, že nás život ubíjí. Jsme přece tak mladí!
I když svoje "Zase škola, zase matika, zase něco mele, zase úkol," si asi vzít nenecháme.
Učebna fyziky smrdí pořád stejně. Chce se mi zvracet a nebo, to spíš, otočit se na patě a vyběhnout odsud. Daleko. Pryč. Ne domů.
Prosím?
Nedá se tu dýchat. Dave a Kate hned otvírají okna, roztahujou závěsy a pouštěj sem tak taky nějaký to neumělý světlo, trochu srovnáme lavice, jsme tu po čtvrťáku, každej čtvrťák dělá bordel, asi si myslej, že jsou úplní borci, když jsou nejstarší a dělaj maturitu a nějakou část roku do školy ani nebudou chodit a tak. A my... myslím, že už jsme prostě jenom moc unavený na to si na něco hrát. Nebo se nám nechce. Lenost umírá poslední.
Ale tak upřímně, komu by se chtělo dýchat nedýchatelný? Při fyzice omdlíváte i tak a kyslík se fakt hodí.
"Má někdo sešit z loňska?"
Eh, loni a sešit? Nakloním se dopředu právě k Davovi, je docela v pohodě a úplně na tu školu ještě nekašle. I když myslím, že letos už to vzdá.
"Co jsme minulej rok brali?"
"Práci a elektřinu, že by?"
Nadzvednu obočí, jak jako ,že by´? Ale nakonec jen pokrčím rameny. On vždycky předpokládal, že nám všem tady záleží na tom, s jakým kontem umřeme. "Díky." Sice mi to moc nepomohlo, ale do háje mě neposlal.
Asi bych měl dávat pozor. Vždycky se to tak dělá, ne? Tak dvě tři první hodiny se snažit, říkat si, že hej, jo, teď už to fakt bude jiný, budu se soustředit, dělat úkoly, připravovat se, učit se z hodiny na hodinu a dávat to a ještě se do toho zvládnu nezbláznit, a nakonec to stejně prostě podělat a pak už se na to vykašlat totálně. Končí to stejně, u každýho. Začátek novýho školního roku není žádná změna, jen si musíte zvyknout, že najednou lidem říkáte jiný číslo, když se vás ptaj na ročník. Asi jako narozeniny, jenže tady nepořádáte oslavu a nedostáváte dárky, jenom spoustu napomenutí a horu blbejch rad, co stejně nefungujou. I kdybysme si totiž třeba vedli správně sešit a psali si do něj barevně, o čemž si většina dospělejch nejspíš myslí, že je to klíč k jedničkám, protože sešity se přece taky známkují, dokud se z nich nebudem učit, a jsem totálně přesvědčenej, že z těch třiceti procent všech lidí v týhle třídě, co maj fakt sešity úplně v pořádku, barevný, podtrhaný, kompletní, přehledný a čitelný, se jich učí možná tak čtvrtina, což dělá Davea a Kate, je nám to stejně k ničemu.
Takže ne, nebudu to dělat. Nebaví mě fyzika, naprosto, a ani není ničím, co bych umět chtěl. A já ještě pořád jsem svobodnej malej fracek. Školou povinnej teenager, což je to, co ze mě dělá člověka na školu kašlající. Logika nadevše.
Nezaznamenám ani, že zazvoní, nemám sice sluchátka - musím si pořídit nějaký ty pecičky, aby se daly používat i v hodinách, teď mi vlastně zbyly jen ty Skullcandy, ale něco si čmárám do sešitu, kterej náhodou i mám, a přemýšlím nad všema těma blbostma. Všimnu si až, když se začnou zvedat lidi kolem mě, tak se teda jako postavím taky, nahážu všechny věci do báglu, zapnu ho, aby se neřeklo, a přidám se k davu táhnoucím do naprosto nevím jaké třídy.
Takže když nás pozoruju, vypadáme fakt jak hejno ryb - myšlenka biologická - nebo vojenský pluk - myšlenka dějepisná. Spojení spíš jenom proto, abychom přežili, protože takhle je to snažší, víceméně. Nepřibyl nikdo novej, vlastně docela škoda. Přitom se mi zdálo, že holky psaly o tom, že někdo přijít má. I když je stejně asi akorát dost naivní myslet si, že by se něco změnilo. Nikdy se nic nemění. Odkrývaj se další části toho, co už bylo, objevujou se, jo, nebo naopak, každej může část sebe zatajit, dělat jako že nic, ale to ho nezmění. Pořád budu stejnej sráč.
"Deš s náma na oběd?"
"Do jídelny?"
"Jasně, že ne, nejsme sebevrazi."
"Tak fajn."
"A večer se jde do klubu."
"Okej, přijdu. Stavíte se?"
"Jasně, dáme cígo a uvidíme, jestli se po cestě někdo přidá."
"Dobře, tak v kolik?"
Možná fakt jsme roboti.
Žádné komentáře:
Okomentovat