[Přeneseno, původně 17. června 2012]
Je jedna ráno a mě hlavou proplouvají laciný verše v právě dostupných slovech, a těch je málo.
Jestli někdy budete mít v noci k dispozici prázdnej pokoj, prostě zhasněte všechny světla, otevřete okno a sedněte si do něj. Není nic lepšího. Už mi to chybělo.
Takže jo, tohle vzniklo asi před dvěma minutama.
"Čao."
Když takhle sedím, dost nehnutě
v otevřeném okně, ptám se tě,
kde bereš všechny své perutě?
Někde hnusně houká auto a i to mě láká,
víš, připadám si trochu jak... straka,
chápej, když se takhle smráká...
všechno se ti hýbe a přece leží,
obsáhnout to do slov nejde, když, tak stěží
a já se tu ve tmě krčím, a ve lži,
a utápím se dál,
a malý oheň plál,
když šat z vůně vlál,
a já kradu
oheň v ledu
z tvého středu.
Fascinuješ mě každou svou emocí,
jak ladně bojuješ s nemocí,
jak cit se ti do tváří navrací,
jak žiješ
a piješ
mou lež.
Jak dýcháš,
když potkáš,
dech náš.
Jak ve snu
sníš.
Žádné komentáře:
Okomentovat