[Přeneseno, původně 10. srpna 2012]
Cosi z inspirace od zubožených nočních múz, co nemůžou spát.
Ve verších ukrytá
(malá slovní víla)
- hledám svoji báseň.
Zraněná, rozbitá,
kam navždy bych se skryla,
kde omotána lasem
přece budu spokojena,
utápěna ve svém strachu
- hypochondr v poezii.
A pak příznak číslo jedna,
malá slovní víla v prachu
(kde se neurodí syji)
poztrácela velká slova,
na zahnání - celý svět,
v polním kvítí neobstojím -
místo růže jenom tráva,
jenom stonky, žádný květ.
Říkají mi a já říkám jim:
první - pozor na bodláky,
druhý - kopřiva tě léčí,
jenom to a pak zas mlčet.
Došly zbraně, jsou tu mraky,
žádný zvuk jak s vznikem syčí,
žádný oblak, slov je dvacet
místo pár set milionů.
Jenom nemoc, ta se šíří
všehovšudy jako tráva,
další plevel, v kůře stromů
i krása bolestí křičí.
Pak místo víly - černá kráva.
Já vím, že ty myšlenky nejsou dotažené. Složeno kolem půl druhé ráno
a už to nemůžu dokončit, i když vím,
že tohle by správně měla být jenom první část
z jakési podivné
trilogie.
Ale malá slovní víla v prachu
poztrácela velká slova...
Žádné komentáře:
Okomentovat