Voda všude.
Dobře, přeháním, ještě stále je většina ve vaně. Přemýšlím, jestli ta zem a stěny a poličky a ručníky a moje oblečení a špinavé oblečení a pračka a zrcadlo a sprchovej závěs, kterej jsem asi měla použít, stihnou uschnout, než přijde matka.
Žíňka ze šňůry nad vanou spadne s tichým ,plesk´ do vany. Pár dalších kapiček opustí mnou jim určená místa a vydají se na prozkoumání zbytku koupelny. Dobře, asi to suchý nebude.
Zvednu hlavu k poličce, ke které jsou šňůry upevněné. Výraz Múzy je podivná směska provinění a strachu. Ale mě ani nenapadne zlobit se. Pokusím se ho nevyděsit jemným úsměvem, nevím, nakolik je paranoidní. Ale nezdá se. Prostě jen smířený s tím, co s ním bude. Stále má to svoje holčičí oblečení, protože si netroufnu na něj sáhnout. Ale ani to mu očividně nevadí. Křídla se mu trochu zpevnila, ale stále jsou potrhaná a zničená. Dokáže se ale alespoň snést dolů na okraj vany hned vedle fialové kachničky Iana od Maiko.
Žíňku zvednu a vyždímu, chystám se pověsit ji zpátky. Ale on se na ni podívá, asi jako malé děti koukají po zmrzlině s duhovou příchutí - takovou mu jednou seženu, umanu si v duchu - takže ho do ní jen mlčky opatrně zabalím. Nevím sice, co vidí na tohle růžovém mokrém podivném nečem, ale vědět to ani nemusím.
Sedí a sleduje moji kachničku. Neodvážím se ji vzít a dát do vody. Protože on sedí a pozoruje moje kachničku.
"Máš ještě trochu pěny u ucha."
Vykulím oči jak nejvíc můžu.
A zírám. A on pozoruje kachničku.
Usměju se a s tichým "Díky," ji smyju. Fajn, takže jsem měla ještě trochu pěny u ucha. Měla trochu pěny u ucha. Trochu pěny u ucha.
To malé totálně roztomilé stvoření to fakt řeklo, jo?
Teď mi upíjí z medovýho kafe, tváří se spokojeně a, no, pozoruje moji kachničku. (Díky, Mai.)
Utekl dřív, než jsem zmáčkla spoušť, ehm.
Žádné komentáře:
Okomentovat