Rána jsou proměny, řeky a prameny, na cestách se práší. Toužím najít stín a ty se strácíš, i když se vracíš...
Povinně.
"Co uděláte, aby se vaše 25 let stará platonická láska stala skutečnou?"
Ačkoliv jsem si ještě dneska ráno myslela, že umřu - v pondělí jsem byla na tetanovce a včera jsme měli akademi, to znamená od osmi do šesti na nohách, ve stresu, ve vedru a ode dvou s hnusnou brokolicovou polívkou od babičky v žaludku - prostě... dneska se cítím fajn.
Sedíme tři vedle sebe na lavičkách, já a Miloš na krajích, Denisa uprostřed.
Já: Ještě jednou do ní strčíš tak, aby do mě strčila, a fakt tě praštím!
M: Jo? Tak se ukaž! *schválně znova strčí do nejvíc*
Já: *natáhne se přes Denisu a vrazí mu jednu do hrudníku*
M: Jau!
D: Jo, seš dobrá! Ještě! Ještě!
Já: *na Miloše:* Ty seš blbej. Kousnuls mě!
M: To teda ne, ty ses dotkla mejch zubů, když ses vracela!
Já: To je to samý! Umři! Jsi tak tupej, že se do tebe nedá ani normálně praštit!
D: Co teda uděláš?
Já: Rozbiju mu brejle, těma střepama mu rozrýpu čelo, pak něčím křupnu lebku a budu sledovat, jak mu vytejká mozek až do pusy a donutím ho, aby to jedl...
M: Jsi nechutná!
D: To bylo hustý!
Já: *divnej pohled*
D: Fakt! Řekni ještě něco!
M: Jo, hej, fakt mě zajímá, jak umřu... já bych tě schodil z paneláku.
Já: Ale to vůbec nebolí *vykulený oči* Teda, kdyby to byl nízkej panelák, tak možná...
D: Proč?
Já: Zlomil by si kosti, vykloubil klouby, roztrhnul kůži, možná i vypíchnul oko...
D: Hustýýý!
M: To nechci.
Já: Tak ti zatluču hřebíky do všech kloubů na těle a začnu kolenama a možná tě ještě přitluču hlavou dolů, aby to mělo ten správnej efekt, někam vysoko, víš, třeba ke střeše, v noci...
D: Nebo?
Já: Zasypu solí a nechám vyschnout, až budeš vypadat jako mumie a z tvojí krve ti zbyde jen prášek...
M: Nebo?
Já: Hej, myslela jsem, že morbidní jsem tady já!
D: Jsi. Ale mě to zajímá. Je to fascinující. Řekni ještě něco! Líbí se mi, jak to dokonale popisuješ, jako skvělej plán!
Já: Všimli jste si, že už můžeme dovnitř?
M: No to je možný.
D: Ale já chci ještě něco slyšet! Zatím jsi zabila jen jeho! Čtyřikrát! Jak bys zabila mě?
Já: Nijak, ty seš hodná.
D: *praští mě, pořádně, a vytrhne mi pár vlasů*
Já: Pověsím tě za prsty u nohou, trhnu tebou, aby se ti vykloubily a pak ti nechám týct vlastní krev do mozku, až ti odumře! A předtím si strhnu víčka, aby ti vyschly oči! *mává rukama jako chibi postavička*
...víte, nikdy bych tomu nevěřila, ale už asi po půl hodině strávený s nima mi pak začaly docházet nápady xD Páč pak už jsem mohla jenom říkat věci, co už jsem slyšela - z Higurashi, který jsem ani nedokoukala, věci, co jsem zaslechla o Čachtický paní a tak.
...jsou to první lidi v okolí, který mě berou takovou, jaká jsem, a nevadí jim, že mám ráda Japonsko. Dobrá - ostatním to taky extra nevadí, když o tom nemluvím, ale oni to berou i s tím, že o tom pořád kecám. A vyptávali se, co jsou to kunaie - ale to všichni, protože jsem je vyrobila z keramiky xD
A měla jsem tam čajovou svíčku a když jsem ji sfoukla a byla celá roztavená, úplně všichni jsme si do ní namáčeli prsty a mi tři prej "Teď můžem vraždit a nezůstanou po nás otisky prstů!" :D Moc.
Tak jo, měla bych přestat. Tohle je hnusnej, nechutnej, psycho článek.
Musím toho vymyslet víc na dobu, kdy se zase uvidíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat