Kdo měl vědět, že když jsou ve vlaku zásuvky, nebude tam wifi?!
Jako fakt, chápete to? Hif se konečně uráčí napsat článek a není tu net. Jako, teď to musím potupně psát do wordu (né, nemám nic proti wordu, jen... jen).
No, tak... venku je tma.
Proč na mě všichni tak blbě koukaj, to nikdy neviděli divnou holku s notebookem?
Jo, Reni, jestli tenhle blog ještě čteš, v Levnejch knihách maj přívěsky s ptačí klecí, sice ne plastický, ale celkem hezký, jeden mám.
Jů, chci sluchátka toho kluka, co jeho odraz vidím v okně. I když mě trochu štve, že není vidět ven, je to... divný. Co když tam někdo... ééé... superrychle utíká vedle vlaku a vidí mě a já ho nevdím?! ...No dobře, myslím,, že to s tou paranoirou trochu přeháním.
Byly jsme s Janette (od který se teď vracím - chtěla jsem napsat článek už v pátek, ale nakonec jsem jela k ní, a nic proti, ale bejt u Janette je lepší, než doma psát článek, čili... zas srry, nom)
Jé, hele, teď si ke mně sednul chlápek s kýblem švestek, aspoň si s tou igelitkou plnou kaštanů už nepřipadám tak debilně. Čímž se dostávám k množství kaštanů, které jsem donucena táhnout domů, Janette si je nechtěla nechat (no, je fakt, že co by dělala s dvěma igelitkama, když já sama nevím, co udělám s jednou... nechce někdo kaštany?)
Abych to zkrátila, neměly jsme co dělat, tak jsem vytáhla Janette ven, flákali jsme se po městě, sobota po dvanáctý, takže všude zavříno, a najednou mi ona málem podrazí nohy, když zahlédne kaštan v nějakym průjezdu, nebo postranní uličce, bo co to bylo. A "Hele, další! A další! A další!" a už to jelo. Ruce nám nestačili ani náhodou, ale kapsy taky ne... takže jsme si to s přeplněnejma riflema, já i mikinou, štrádali zpátky k Janette a... ne, necoďte nikdy se zadníma kapsama přeplněnejma kaštnama. Tak jsme vzali igelitky a šly znova, vzali to ještě kolem pár jinejch stromů a chcípaly štěstím, když nám děcka, v jejichž zahradě ten kaštan, a ještě další tři, stály, dovolily jít až k nim, bo předtím jsme byly jen tak jakože u plotu. (Ale bylo to krutý. Vždycky padaly, když zafoukalo, a ono foukalo hodně. Ale vzalo nás to jen dvakrát, mně nohu a Janette teda hlavu, což je vlastně docela úspěch.) A navíc nám daly všechny svoje kaštany a ještě nám pomáhaly sbírat, OMFI.
No, to je vlastně všechno, co jsem vám chtěla, totiž, že mám horu kaštanů a že žiju a snad už budu zas normálně fungovat.
Jo a že možná v průběhu dalšího týdne bude kapitola Edge.
(Taky Edge říkáte Edge, i když už to není Edge...?!)
Žádné komentáře:
Okomentovat