sobota 26. ledna 2013

Múzy nejsou z plastu

[Přeneseno, původně 12. září 2012]


Nom. Jak vám jistě došlo, je mi trochu líp, což bych teď teda nerada zakřikla, a skutečně jsem to vyfotila a upravila a tak. Kresba je podepsána přímo, ale i tak jako... nekopírovat, chápeme se, ne?
Článek je součástí projektu Mňoukly&Vymňoukly Čaje s Múzou, o kterém se můžete dočíst ZDE. Narazila jsem na něj asi před třemi dny, jede od prvního září, a protože mám od července svou múzu nakreslenou a vůbec jsem chystala něco podobného, proč toho nevyužít a s projektem nespojit? Myslím, že je to fakt fajn, takže budu ráda, když se taky zůčastníte a/nebo aspoň kouknete na další čajová sezení, jejich útržky jsou s odkazy zveřejněny u Mňoukly na blogu.



Rychle sáhám po Earl Green z poličky se svými sypanými čaji, vážně nemám ráda ty sáčkované. A tohle je ten nejtrpčí a nejhořčí, který mám. Mrzí mě pocit, který mi říká, že právě tenhle bude ten pravý.
Beru ten nejméně výrazný a nejponuřejší hrníček, jaký mám, přes sítko s zelenými a modrými lístky - pravý zelený čaj Sencha, květy chrpy polní a aroma bergamotu, tvrdí mi obal - přeliju horkou vodu. Osladím snad až příliš. Hořkosladký, hm, ano, myslím, že přesně takový je jeho humor a styl.
Chudáček můj malý.
Přijdu do pokoje, choulí se v koutě. Bojí se. Bojí se všech.
Není má první múza. Měla jsem jich mnoho. Vlastně ani nevím, zda to byly pravé múzy. Nápady od nich byly jako od všech ostatních, nic se mi nelíbilo, nic se nelíbilo jim, ničím se to nelišilo. On je jiný. S všemi těmi, co mi poslali, jsem musela dlouho, předlouho diskutovat, než dostal nápad tvar souvislé myšlenky. On nepromluvil ani slovo a já už stihla skládat i malovat. Není tu dlouho. Ale neodchází. Nemluví. Nedívá se na mě. Nic nechce. Nevyčítá mi, že netvořím. Nedělá nic.
Jenom tu je.
Málem jsem si ho nevšimla, jak tak seděl na okením parapetě, ve dvě ráno, shrbený, ztěžka oddechující. První, co jsem udělala, bylo, že jsem jej nakreslila. Nemohla jsem se ho dotknout. Bál se mě. Stále se bojí.


Postavím čaj na stůl. Dřepnu si vedle židle, kouknu na něj, kupodivu zvedne oči. Hledíme na sebe dlouho. Strašně dlouho. Čaj stydne. Víme to oba.
Zvedne se, ale nepřipadá mi, že by se něco pohnulo. Teprve, když si sedne na příliš velkou židli - je maličký - začnu zase dýchat. Znovu jen sledujeme jeden druhého, než mu podám hrníček. Nevěří mi, vím to. Vypadá strašně zbědovaně. Nevím, proč je napolo v dívčím oblečení a snad to ani nechci vědět.
Fascinuje mě.
Ale jsou věci, o kterých vím, že si je nezasloužím znát.
Nemá ruce a křídla jsou potrhaná. Kdysi byl jistě barevný a veselý. Přemýšlím, jestli ho můžu opravit jako panenku. Přisunu se trochu blíž. Asi ne. Múzy nejsou z plastu. I když jeho bych nazvala spíš vílou. Co, už ho tak přeci nazývám! Natáhnu ruku, přikrčí se. Zašeptám cosi konejšivého a zabalím ho do malé dečky. Třese se. Není zima.
Usrkne z čaje, zatímco mě nedůvěřivě pozoruje. V jeho očích je tolik bolesti a strachu, že se mi chce plakat. Nevím, kde se to v mně bere. Normálně bych na múzu, která se mnou nekomunikuje a sotva žije, začala sobecky křičet, že je mi k ničemu, a šla si stěžovat tomu, kdo to blbé stvoření poslal. U něj to udělat nemůžu. Nechci. Napije se víc. Nevím, jestli mu chutná, nebo má jen strašlivou žízeň. Doufám v to první.
Kašlu na prázdný textový editor a přitáhnu si ho na klín. Neprotestuje, když ho obejmu a pohladím po vlasech. Nemůže. Nemá sílu.
Fascinuje mě.
Múzy nejsou z plastu, opakuju si.
Ta moje je z krásy obětované bolesti.

.
.
.

Nebo naopak?



Nejsou z plastu.

2 komentáře: