Konec! 01 - Rozmarné léto

Inu. Víte dobře, že nedělám fandomy, už nějakou dobu. Tak... teď jsem zase začala. Protože mám Naruto feels. A protože jsme si s Aki řekli, že ve fandomu chybí pořádný humor a že je to škoda. Takže jsme se ocitly tady a... ehm. Jestli to byl zrovna dobrý nápad, to se teprve uvidí.
(Mimochodem, nedejte se oklamat. První kapitola moc vtipná není, ale potřebovaly jsme aspoň nějaký seriózní základ. Yay.)

1. kapitola - Rozmarné léto

Byla sobota. Foukal lehký větřík, jež sem tam trochu zesílil a zvedl do vzduchu nějaký ten lístek povalující se na zemi. Vesnice skrytá v listí však ve skutečnosti právě velkým množstvím listů zahalená nebyla. Slunce stálo vysoko na obloze a sesílalo vlny tepla na občany hemžící se pod ním. Bylo léto. Krásné, slunečné, vytoužené léto. Každý jeden student Akademie se na léto těšil a teď nejspíš všichni svorně mířili k řece, aby si ještě zpříjemnili radostné dny prázdnin.

Nejinak tomu bylo u ninjů, kteří dnes měli volno a nemuseli se lopotit na žádné potupné misi při chytání zaběhnutých koček, což byla v těchto poklidných časech hlavní práce nejen geninů, ale dokonce i chuuninů. Koneckonců, spousta chuuninů byla učiteli Akademie a tak teď skutečně neměli co na práci - poflakovali se po městě, chodili od jednoho stánku s jídlem k druhému a čekali na nějakou tu zajímavější misi.

Tedy, abychom se vyjádřili jasně a zkrátka, v Konoze panoval klid, mír a neskutečné vedro. Momentálně nejpracovitější osobou celé vesnice byla Shizune, která musela neustále nespokojené Tsunade nosit střídavě šálky saké a sklenice s vychlazenou vodou. Druhou nejzaměstnanější osobou pak byla bezpochyby Sakura.

Růžovlasá dívka trávila v nemocnici téměř každou volnou chvilku, zvlášť v posledním týdnu. A rozhodně to nebyla zásluha pouze dokonalého klimatizačního systému, jímž se nově opravená budova mohla chlubit, i když i to možná mělo na její neustálé přítomnosti svoji zásluhu. Pravým důvodem její neochoty opustit nemocnici však bylo něco zcela jiného. Něco s záplavou blonďatých vlasů a jiskřícíma modrýma očima, v těchto dnech však trochu posmutnělýma.

“Pořád jsi stejně hlučný,” napomenula ho, když jí přehnaně děkoval, že se stavila i s krabicí jablečného džusu a sáčkem ledu.

Zazubil se na ni. "To víš, Sakura-chan, některé věci se nemění."

Povzdychla si. Něco by se ale změnit mohlo. A Naruto se snažil, sama jeho přítomnost v nemocnici to dosvědčovala. Nemohla mu vyčítat nic, ale i tak byla trochu smutná.

"Jo, třeba ta tvoje nehynoucí energie. Neměl bys být pomalu ani schopný mluvit, natož se na mě takhle šklebit," protočila nad ním oči a sebrala mu prázdnou skleničku.



"Nemůžu si pomoct, musím se usmívat, když tě vidím."



Sakura se pro sebe smutně pousmála. Některé věci se nejspíš opravdu nikdy nezmění. Jenže tohle bylo spíš smutné, tohle všechno. Narutovy city k ní a... její city k Sasukemu. Nemohla se jich zbavit, pořád tady byly, a i když se v jemných odstínech trochu měnily, v jádru zůstávaly pořád stejné. Pořád... to byl její Sasuke. Pořád to byl ten chladný chlapec, kterého bezmezně obdivovala. Pořád si ho tak pamatovala.



"Vidíš, ty se usmíváš, ale Hinata málem omdlela, když tě viděla."



"Hinata tu byla?!"

"Jo. Spal jsi," přitakala mu růžovláska. “Nebo spíš chrápal rozvalený na zádech, mumlajíc něco o slevě na ramen, kterou ti Kiba slíbil.” Dvouměsíční půst asi zanechal následky, pomyslela si.

“Ramen?” zašilhal k ní pohledem, který nevěstil nic dobrého. “Sakura-chan, že mi doneseš ramen, prosím, moc moc tě prosím.”

Pokojem se okamžitě rozlehly další prosby a s nimi i všemožné sliby, ba dokonce cosi, co připomínalo kňourání. Mladá Haruno, největší naděje konožských mediků, byla zahrnuta záplavou argumentů tak silných, že by ji přesvědčily snad i k opuštění sálu uprostřed operace.

Povzdychla si. Koneckonců byla pravda, že jí na Narutovi záleželo. V jistém slova smyslu by pro něj udělala první poslední. Jen ji prostě v mnoha situacích neuvěřitelně štval.

“Neboj, dám si jenom deset misek. Ani o jednu víc, slibuju!”

To ji trochu vykolejilo. Zaprvé, představa, jak z Ichiraku až sem táhne deset misek ramenu. Zadruhé, moc dobře věděla, že té blonďaté, nenasytné příšeře deset misek v žádném případě stačit nebude a stejně ji přemluví, aby došla ještě pro další.

Ale byl to Naruto. Kromě něj jí toho moc nezbylo.

“Tak fajn, fajn!” zastavila příval slov, hrnoucí se na ni z jeho úst. “Dojdu tam, dobře? Ale opovaž se za tu dobu byť jen o centimetr hnout z postele!” přikázala mu. Přísně. A vrhla po něm Sakuřin Výhružný Pohled.

Naruto ztěžka polkl, následně opatrně přikývl. “Pořád dokážeš být sakra děsivá, Sakura-chan…”

Usmála se na něj. “Musíš se léčit.” To byla její omluva. Ostatně, co se Konohy týče, většinou to byla její omluva na naprosto všechno. Nalila mu ještě jednu sleničku džusu, hodila do ní zbytek ledu a sáček i s krabicí vyhodila do koše. Pak se otočila a zamířila ke dveřím.

“Hned jsem tady. A opovaž se opustit tu postel!”

Pak se za ní zavřely dveře.

Naruto se sám pro sebe zamyšleně usmál.

“Takže Hinata málem omdlela…”