Anyway. Tahle kapitola je opět o něco... ehm... příčetnější. Aspoň myslím. Ale muffin do ohně bych za to nedala.
Mimochodem, už jsme zmínila, že ten aww cover dělala Aki? ^^
3. kapitola – Miska sem, miska tam
Pod pohrůžkou bolestivé smrti a žádného ramenu Naruto opravdu zůstal v posteli, přece jenom, mučednická smrt, e-e, to není nic pro něj. Bylo by sice mnohem zajímavější, kdyby kupříkladu vyskočil z okna a zaplavil město tisíci plyšových žab, ale my se bohužel musíme držet skutečnosti. Ano, je to tak - vše v tomto příběhu je stoprocentní pravda a nic než pravda, všechno se stalo a Orochimaru skutečně vlastní zubní kartáček s Itachim. (A taky ručník se Sasukem, ale pšššt.) Nicméně, k věci.
Jeho
mysl se neustále vracela k prázdnému místu v srdci, kde mu chyběl
ten černovlasý hajzl, co si ničeho neváží. (Aki tím chtěla
říct, že se Naruto na nemocničním lůžku alespoň posadil, když
už jej nemohl opustit, a dramaticky vyhlédl z okna. Paprsky si
pohrávaly s jeho obličejem, tvořily zajímavou hru stínů a tak
dále, čtenář to jistě sám zná. Hlavou se mu míhaly všemožné
myšlenky - vzpomínal na doby, kdy k němu Sakura ani omylem nebyla
takhle milá a kdy by ho za to, že se do vesnice zase vrátil napůl
mrtvý, rovnou dodělala. Za pomoci těchto myšlenek se jeho
sadistický mozek dostal k vzpomínkám na druhého člena týmu
sedm. And here we are. Měla to být sice hlubokomyslná úvaha na
dvě stránky, ale myslím, že to Aki vystihla docela přesně.)
I
přes to, že po svém bývalém parťákovi neustále pátral,
nacházel jenom drobnosti, které jeho přítomnost zanechala. Tady
že někoho ojel, tuhle, že má pár dluhů, který fakt Naruto
nemůže sám splatit, protože by musel prodat minimálně dva své
ocasy, tuhle zas tři naštvaný ženský, že se neozval.
Bylo
to jako hledání lehkých otázek v testu z chemie. Cokoliv
nadějného a slibujícího se převrátilo v noční můru s
ocáskem. (Kdo taky nepochopil ten ocásek - Aki koukala na HP
jedničku.)
Ano,
uvažoval (!) Naruto. Nalézt nějaké informace o Sasukem, které by
k něčemu vedly, bylo takřka nemožné. Zametal za sebou stopy tak
dokonale, že cokoliv, co Naruto vypátral, jej akorát ještě víc
mátlo, než aby mu to pomohlo jej dostihnout. Někdy si ani nebyl
jistý, jestli jsou ta vodítka pravá, protože jej naváděla na
úplně odlišná místa, která spolu neměla nic společného. Jako
by se Sasuke nacházel na několika místech najednou, jako by
navštěvoval tolik lidí, že by to v žádném případě neměl
být schopný stihnout a i kdyby, Naruto nevěřil, že by jeho
přítel něco takového riskoval, že by se tolik ukazoval na
veřejnosti, že by nechal vyklouznout tolik informací, vždyť s
Akatsuki by se nemohl jen tak dát dohromady, ne? To by způsobilo
přinejmenším celosvětovou válku, do které by se zapojilo všech
pět velkých národů. A navíc, Itachi už by byl dávno mrtvý,
kdyby se Sasuke objevil v jeho blízkosti, tím si byl blonďáček
naprosto jistý. Narutovi začínalo být pomalu jasné, že mise
infiltrace do Akatsuki, ze které se právě vrátil, byla předem
odsouzena k neúspěchu.
Nic
už prostě nedávalo smysl a Aki navíc přestal fungovat teploměr.
Jenže,
pokračoval Naruto ve své analýze, i kdyby stopy, které po sobě
Uchiha zanechával, nikam nevedly, stejně je musel někdo zanechat,
aby ho zmátl a odvedl jeho pozornost někam, kde byla úplně
zbytečná. Což znamenalo - a na tuto svou úvahu byl později
Uzumaki velice pyšný, protože dalece překračovala standartní
schopnosti jeho mozku - že se Sasuke buď schovával za klony, které
rozesílal do všech koutů nejrůznějších zemí, nebo ho někdo
kryl. Jenže nikdo kromě Naruta nebyl schopný vytvořit větší
množství klonů. Pouze jinchuuriki disponoval takovým množstvím
chakry, že mu to nedělalo žádný problém, a on moc dobře věděl,
že i takoví ninjové jako Kakashi-sensei většinou vytvořili tak
tři klony a po víc jak hodině manipulování s nimi byli naprosto
vyčerpaní. Pochyboval tedy, že by Sasuke něco takového dělal,
pokud by se pak nemohl věnovat tréninku a v podstatě ani dělat
cokoliv jiného.
Logicky
tedy zbývala pouze možnost druhá. Sasukeho stopy… nebyly
Sasukeho. A blonďák si byl docela dobře jistý, že ví moc dobře,
komu může vděčit za to několikaleté naprosto zbytečné
pachtění se za něčím, na čem nebylo ani zbla pravdy. Teď už
byl z hloubi duše přesvědčený, že tohle všechno není vina
nikoho jiného než toho pitomého hadího muže, který jim Sasukeho
odvedl už před tak dlouhou dobou.
Zaskřípal
zuby a ruce samovolně zatnul v pěst.
Věděl,
co musí udělat. Nebylo ani moc nad čím přemýšlet, neměl na
vybranou. Bude se muset potupně vydat za tou hnusnou, oslizlou
brečkou, jež si ještě stále nedobrovolně říkala člověk, a
přidat se do Orochimarovy bandy pokusných králíků a hopsajících
otroků, které stačí natáhnout na klíček a udělají všechno,
co jim Sannin přikáže. Otřásl se nad tou představou. Ale bylo
to jasné. Hned, jak se uzdraví, popadne ještě pár dalších lidí
a vydají se toho protivného hada hledat.
Samozřejmě,
známe Naruta. Jakmile se jednou pohrouží do hlubin své mysli,
absolutně zapomene, že taky vůbec existuje něco jako čas, takže
ve chvíli, kdy Sakura otevřela dveře a vešla, blonďák zrovna
snažící se podrbat na zádech spadl z postele. Teď se k naraženým
žebrům, bolavé hlavě a nějakému tomu vnitřnímu krvácení
přidá ještě migréna* a boule na hlavě. Další. Ale co, můžeš
si za to sám, že.
“Naruto,”
zasyčela Sakura nebezpečně. “Řekla jsem ti, abys neopouštěl
tu postel!”
Stála
rozkročená ve dveřích, na sobě ty svoje typické červeno-růžové
hadry, v jedné ruce misku ramenu, jež se nebezpečně nahýbala sem
a tam, jak se dívka třásla vzteky, a hrozila, že se každou
chvilkou vylije.
“To
byl omyl, Sakura-chan!” pokoušel se blonďatý mladík o záchranu
situace a škrábal se zpátky na zmíněné lůžko. “Jen jsem se
lekl, když jsi sem tak vpadla!”
Ale
známe Sakuru, ramen už byl v nedohlednu, sbohem a šáteček. Miska
se rozlítla na dvě poloviny tím, jak pevně ji růžovovlasá
dívka sevřela. Bohužel pro Naruta, jeden díl jí stále zůstal v
ruce, a tak neváhala a hodila ji po nebohém nemocném s takovou
silou, že by se možná i Tsunade lekla, co že to proboha z křehké
dívky vychovala.
Nutno
podotknout, že mezi Narutovými vlasy a nudlemi z ramenu stejně ani
nebyl poznat nějak zvlášť velký rozdíl.
“Ale
já fakt nechtěl! Omlouvám se, Sakura-chan, omlouvám se!”
vykřikoval bezmocně, už posazený na posteli a vůbec, on je ten
nemocnej, neměla by na něj řvát, to se nedělá. Narušuje jeho
uzdravovací procesy. A tak.
“Sakuro,
to snad není nutné, ne,” ozval se hlas ode dveří. Známej hlas.
Záchrana.
“Shikamaru!”
vyjekl Naruto na svého zachránce. Vážně, tohle by jinak hodně
bolelo.
“No
jo. Je to otrava, ale nemohl jsem nechat holku táhnout všechen ten
ramen samotnou,“ pokrčil rameny culíčkář, zatímco vstupoval
do místnosti. V každé ruce skutečně držel jednu misku. „Krom
toho-“
„Naruto!“
ozvalo se tak hlasitě, že to muselo vzbudit i mrtvé na konožském
hřbitově, a zmiňovaný se v očekávání dalšího úderu trochu
přikrčil. Do pokoje však vkráčel Lee. Po rukou. A na každém
chodidle se mu vrávoraly další dvě misky s tím prokletým
ramenem.
„Lee! Co to děláš?“
„Síla mládí mě žene kupředu!“
„No dobrá, ale proč-“
Svou otázku musel ale Naruto přerušit, aby se mohl soustředit na chytání své odpolední svačiny, kterou se mu mladší verze Zelené šelmy z listové pokoušela – nejspíš v dobré víře, jako vždycky – vyklopit do klína. Naštěstí tu ale bylo Shikamarovo stínové jutsu, které ramen bezpečně doneslo na Narutův noční stolek.
Do pokoje mezitím velice tiše a nenápadně vstoupila Hinata.
Sakura popadla jednu z Narutových nemocničních bačkor a hodila ji po něm. Mrštěná obuv ho silně pleskla do čela a pak se efektním obloučkem odrazila přímo do okna, načež zahučela do stromů v parčíku kolem nemocnice. Lee se s jakýmsi bojovým pokřikem vrhl za ní.
„Au! Proč, Sakuro-chan?“ zakňoural polámaný mladík.
Zmiňovaná
bojovně vystrčila bradu a pokrčila rameny. “Protože prostě
proč ne.”
________________________________________________________
*Hif: Není bolavá hlava a mignéra to samé…?
Aki:
Bolavá jako praštěná? Idk, migréna ze Sakury řevu je podle mě
něco jinýho než pár zranění z boje :D
Protože prostě proč ne.
OdpovědětVymazatTak bych to shrnula.
Tak by se dal shrnout celý můj život... :D
Vymazat