Jeptiška
Denis
Diderot
Přeložila Věra
Smetanová
Státní nakladatelství
krásné literatury
Praha 1963, 1. vydání
Jeptiška byl úplně první
epištolární román, který jsem četla. (Nepočítám-li Román v
devíti dopisech od Dostojevského, jakože nepočítám, protože to
ani nebyl román, ačkoliv se tak jmenuje – je to kraťoulinské
dílo (zabírá osmnáct stránek toho nejmenšího formátu) a je
všehovšudy natolik zvláštní, že bych ho rozhodně nepovažovala
za jakýkoli prototyp.) Vždycky, když o takovém druhu románu
padla řeč, jsem si říkala, jak se to asi musí číst, říkala
jsem si, že to bude hrozně divné, ale nakonec ani nebylo. Vzhledem
k tomu, že nešlo vlastně o konverzaci, ale celé dílo byl jeden
dlouhý dopis, paměti sepsané za účelem popsání někomu
dalšímu, bylo vcelku snadné to číst. Z mého pohledu se tedy
vlastně ani nejednalo o dopis, tedy, většinu času (i když
samozřejmě ne vždy) mi to jako dopis vůbec nepřipadalo, spíše
jako normální povídka, vyprávění bez přílišného množství
úvah, případně zápis do deníku... Jak ale říkám, občas bylo
jasně vidět, že to dopis byl, ale to alespoň umožnilo celý děj
značně urychlit – v dopise si mohl autor dovolit přeskakovat
nezajímavé pasáže s tím, že to adresáta jistě nezajímá nebo
že to prostě Zuzana nepovažuje za podstatné či nemá čas se s
tím vypisovat, případně považuje za nemorální o dané věci
nepomlčet. Teprve v takových situacích, kde se skutečně obracela
na adresáta, mě vlastně trklo, aha, ano, on je to jen neskutečně
dlouhý dopis.
Co se stylů týče, je to v podstatě
celé vypravování protkané popisem, kde se přímá řeč sice
vyskytuje, ne ovšem zase nějak často. Úvahy v podstatě
nenajdeme, neboť Zuzana se snaží o co největší realističnost a
objektivitu, aby si o ní adresát mohl udělat názor sám. Jde jí
pouze o vylíčení toho, co se stalo, bez toho, aby se uboze
litovala.
Stylově i dějově se čte velmi
dobře, děj ubíhá i díky přeskakování, jak už jsem zmiňovala,
což je mi velmi sympatické. Díky tomu čtenáři v podstatě nemá
jak uniknout jádro věci a s tím i myšlenka, což mi přijde
velice praktické, rozhodně lepší řešení než sáhodlouhé
romány s mnoha nedůležitými podrobnostmi a odbočkami, které se
jinak ještě v té době vcelku hojně psaly.
Také se mi líbí, že je nakonec
knihy připojeno i jakési „vysvětlení“ vzniku Jeptišky v
podobě dopisů předcházejících tomu hlavnímu nejdelšímu, v
němž Zuzana sepisuje svoje paměti z putování kláštery. Vždycky
je pěkné vidět příběh za knihou.
Žádné komentáře:
Okomentovat