J.
W. Goethe – Faust
Přeložil: Otakar
Fischer
Vydalo: Státní
nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, n. p., jako
svou 176. publikaci v redakci krásné literatury. Praha 1954
Ilustroval: E. Delacroix
(Pouze I. díl)
Osobní poznámky:
Ze začátku se mi Faust nečetl vůbec
dobře – jaksi mi pořád unikalo, co se postavy snaží říct.
Hlavně po prologu v nebi, jak přichází na samotnou tragédii a
doktor Faust vede svůj monolog, mi naprosto ucházelo, co se mi to
snaží sdělit. Ale o něco později, zhruba od té chvíle, kdy si
Faust s Wagnerem vyjdou na procházku, jsem si už na ten styl i
jazyk zvykla a četlo se mi mnohem lépe. Pro jistotu jsem se po
přečtení celé knihy vrátila na začátek knihy a skutečně se
tak ujistila, že už se mi i tato část četla bez problémů, tedy
alespoň bez těch větších a podstatných.
I tak jsem ale byla trochu zmatená a
zoufalá z děje. Nechápala sem jednání postav, v jednu chvíli se
chovaly nějak a vzápětí zas jinak a celý jejich charakter se
změnil, ba klidně i otočil, tuhle je Markétka plně oddaná
Faustovi, visí mu na rtech a chce být jen s ním, pak utopí jejich
dítě a odmítne být s Faustem i jeho pomoc... Co? Občas jsem taky
zjistila, že mi spousta věcí skrz soustředění se na jazyk
docela unikala – kupříkladu si vůbec nevybavuju, že by Markétka
zabila svoji matku, ale v rozborech na netu čtu, že tomu tak bylo.
Budiž. Ale já o tom jaksi nevím.
Inu..., rozhodně je to něco, co už
si podruhé nepřečtu a raději sáhnu po něčem jiném. Chápu, že
pro Němce může hodně znamenat jazyk, kterým toto drama bylo
napsané, ale já jsem z toho moc neměla.
Žádné komentáře:
Okomentovat