Eugen
Oněgin (Evžen
Oněgin)
Alexander Sergejevič
Puškin
Přeložil
národní uměles Josef Hora
Uspořádal
Bohumil Mathesius
Ilustrovala
Eva Bednářová
V
roce 1975 vydalo Lidové nakladatelství, Václavské nám. 36, Praha
1
Poznámky:
Musím
říct, že i když jsem se na Oněgina docela těšila, celkem mě
zklamal. Slyšela sem, že se dobře čte, což se sice opravdu četl,
ale po dějové stránce... ne, po dějové stránce mě rozhodně
nenadchl. Nemůžu říct, že by mě kniha celkově zaujala nebo i
jen dokázala udržet celou dobu v jakémsi zájmu – spíš naopak,
většinu knihy jsem se docela dost nudila a jen si říkala, proč
se mluví o tomhle, kdy už skončí tahle část, kdy se začne
konečně něco dít. Vážně jsem očekávala mnohem více děje,
ne přímo akce, ale jednoduše děje. Ona i ta akce by se tam
koneckonců našla, například při tom pistolovém souboji (určitě
to má nějaký správnější název, ale co já vím) jí bylo dost
(nebo spíš mohlo by jí být), ale dokonce i takhle část byla
napsána (nebo alespoň přeložena) tak nějak bez zájmu samotného
autora či vypravěče - alespoň tak mi to přišlo - jako by si to
chtěl jenom odpovídat a rychle už skončit. A přitom nakonec ani
nekončil vůbec rychle, ale naopak všechno dost protáhl (i když
to je pro většinu literárních období typické, pravda, až po
Hemingwayovi tu máme tak mocný minimalismus, že? I když se to
pomalu krátilo i před tím.)
Vykreslenost
postav... k tomu mám stejnou poznámku jako k dějové lince. Přišlo
mi to celé takové neosobní, neprocítěné, takže nejspíš i
proto jsem si knihu tolik neužila. Prostě mi nepřišlo, že by
samy postavy byly zaujaty svými příběhy a pocity, tak proč bych
měla já? Nedokázala jsem se do nich vcítit a tak je ani litovat
nebo cítit s nimi...
K
jazykové stránce – tam už se mi knížka líbila víc, jazyk je
pestrý, snadno srozumitelný, ale přitom ne příliš jednoduchý,
čte se dobře a příjemně, neměla jsem s ničím problém –
sice mě knížka úplně neohromila ani jazykově, ale taky mě
nijak nezklamala nebo neznechutila. Vždycky se trochu bojím pustit
se do veršovaných – a ještě k tomu překládaných – děl,
ale tady nebyl žádný problém.
A
ještě jedna věc – nepochopila jsem, proč Puškin nějaké verše
prostě vytrhl z různých zpěvů a vynechal...? A navíc je potom
ještě dodatečně zveřejnil. To šlo opravdu nějak mimo mě, ten
účel... a přitom, co jsem koukala, tak to nebyly verše nějak
urážlivé nebo pomlouvající či nevhodně kritické, aby byly
vynechány třeba z politických důvodů... tak tomu vážně
nerozumím. To mi ještě vadilo.
Taky
jsem si teď vzpomněla na ten podivný závěr – přišlo mi, jako
by celá kniha ani nijak ukončená nebyla... možná je to jen můj
pocit, ale mně na tom konci prostě něco chybělo, nějaké
vyvrcholení knihy, převratná myšlenka, cokoliv.
Žádné komentáře:
Okomentovat