Herrman
Hesse – Siddhártha
Příběh
popisuje život Siddhárthy, začíná u jeho opuštění rodného
domu a končí jeho osvícením téměř na sklonku života. Odehrává
se v Buddhových dobách, ale Siddhártha nerovná se Buddha, ten je
v knize nazýván Gautamou.
Siddhártha
je syn brahmy a vše se mu daří, ale nevidí v tom potenciál a
smysl – spolu se svým přítelem Góvindou opouští město a
přidává se k poutíkům. Učí se od nich půstu a trpělivosti,
odpoutání se od potřeb svého těla. To mu však nestačí.
Siddhártha se poté setkává s Buddhou (Gautamou), o němž a o
jehož učení si všichni vypráví, a ačkoli poznává, že tento
muž dosáhl osvícení, zjišťuje také, že mu své učení nemůže
předat slovy, že žádné učení ho nemůže naučit tomu, co
potřebuje, ale že k tomu musí dojít sám. Góvinda zůstane s
Gautamovými učenci a Siddhártha odchází do města, kde se
setkává s kurtizánou Kamalou. Učí se od ní lásky a milovat své
tělo, porozumět mu a hýčkat jej. O několik let později se
zděšením shledává, že se stal stejným obyčejným člověkem,
jako všichni ostatní, a odchází z města. Zůstane u převozníka
Vasudévy. Vasudéva je obyčejný člověk, ale naučil se
naslouchat řece a řeka ho za to naučila mnoha věcem. Siddhártha
se také učí naslouchat řece a vydrží celé hodiny mlčet. Poté
Buddha umírá, Kamala se za ním vydává i se svým synem – a
synem Siddhárthy (jež nese stejné jméno). Jenže Kamalu kousek od
převozu uštkne had a ona umírá. Siddhártha se snaží pozorumět
svému synovi a vycházet s ním, ale oba jsou příliš jin a chtějí
jiné věci – syn utíká zpátky do města. Siddhártha dál
naslouchá řece a pochopí, že stejně neexistuje čas, neexistuje
minulost, přítomnost nebo budoucnost, protože svět je neustále v
koloběhu a ten koloběh je obsažen ve všem, čeho se týká – a
týká se všeho. Pochopením této myšlenky Siddhártha dojde
osvícení.
Poznámky
technické: Četlo
se to velmi dobře, věty byly sice celkem dlouhé, ale srozumitelné,
snad jen odstavců bych utvořila víc, i když je mi jasné, že si
nejde udělat odstavec, kde se mi zlíbí, takže by to nejspíš ani
nešlo. Jazyk je květnatý, ale přitom ne zbytečný a vždy k věci
– to opravdu oceňuji, asi nejvíc mě na knihách vytáčí dlouhé
pasáže úplně mimo téma, co působí, jako že jsou tam jenom
proto, aby tam byly. To jsem tu ale nenašla.
Poznámky
myšlenkové:
Připomíná mi to příběhy zenových mistrů – alespoň ty, co
jsem zatím četla – jen rozpracovanější, méně zakódované a
méně těžké, a protože souhlasím se všemi interpretovanými
myšlenkami, kniha se mi moc líbila, hlavně, protože obsahovala
přesně to, co měla obsahovat, nic míň, nic víc.
Mám tehdence srovnávat ji se Starcem a mořem, nejsem
si jistá proč... někdy to projdu.
Žádné komentáře:
Okomentovat