Božská
komedie
Autor:
Dante Alighieri
Přeložil,
poznámkami opatřil a doplňkové texty napsal: Vladimír Mikeš
Vydalo:
Nakladatelství Academia, Praha 2009
Poznámky:
Když jsem poprvé
brala Komedii do ruky, bylo mi jasné, že se mi jakožto poezie
nebude číst úplně snadno. Zezačátku jsem proto byla docela
překvapená, že mi čtení nedělalo až takový problém, ale
docela jsem se spálila. Problém mi to nedělalo, ano, ale jen asi
prvních deset nebo dvacet zpěvů – čím dál kniha postupuje,
tím víc se mluví v metaforách, tím víc se odkazuje na
literaturu (převážně antickou, i když ne zcela, nejčastějším
zdrojem Dantových myšlenek se mi pak zdály Ovidiovy Proměny)
či filosofické myšlenky a jiné učení, Dante hodně čerpá ze
starých řeckých a římských bájí (hlavně při popisování
oblohy, kdy se podle některých bájí z lidí po smrti staly hvězdy
etc.) a když jsem v tom všem měla ještě hledat a snažit se
pochopit jeho myšlenky, bylo to někdy opravdu složité a musela
jsem se hodně soustředit.
Na druhou stranu,
před každým zpěvem je vždy cosi jako spoiler, v podstatě
shrnutí, co se ve zpěvu bude dít, takže se pak může čtenář
připravit na to, co může čekat, a více se soustředit na jazyk
apod. Samotné zpěvy pak ani nejsou příliš dlouhé, zhruba 140
veršů, striktně danou délku ale nemají, ta se liší zpěv od
zpěvu.
Taky mi pomohly poznámky vzadu, zhruba v první třetině knihy jsem je ještě moc
nepoužívala, nebo jenom tak, že jsem se ujistila, ale dál už to
bez nich v podstatě nešlo. Poznámky vysvětlovaly některé
metafory (např. První láska = Duch svatý; šestý zpěv Ráje)
nebo různé „přezdívky“ (Učitel = Aristoteles; osmý zpěv
Ráje) či nedovysvětlené věci ( 'a matka blažená právě jak
Jana/když je to jméno dobře vyloženo – vysvětlivka: Johanna
(Giovanna) interpretována jak „Pánova milost“), ale také různé
astronomické, technické etc. věci, zákony, kterým se ve
středověku/renesanci věřilo a z kterých Dante vychází (např.
že duha má dvě části, vnější a vnitřní, přičemž vnější
je odrazem té vnější, nebo že střed světa je na dně Pekla
etc.)
Některé myšlenky
byly skutečně zajímavé a skoro mě až mrzelo, že jich bylo
tolik, protože bylo těžké je zachytit a přemýšlet o nich,
jelikož než se daná věc pořádně rozebrala, už se mluvilo zase
o něčem jiném. V podstatě v každém zpěvu se probírá něco
nového a v celé Komedii je 100 zpěvů (34+33+33), tedy je něco
takového pobrat téměř nemožné.
Četba pro mě
tedy byla těžká hned z několika důvodů: Spousta jmen (duší,
se kterými Dante po cestě mluvil), která jsem neznala a proto mi
unikaly některé souvislosti, to stejné s odkazovanou literaturou,
to stejné s mně neznámými středověkými myšlenkami. Dále
metafory a obecně náročný jazyk na rozuzlení a pochopení toho,
co se Dante snaží říci. A nakonec jednoduše moje schopnost jej
pochopit. Jakožto nekřesťance jsem nad spoustou věcí, které
Dante řeší, vůbec nikdy neuvažovala, a začít s tím bylo někdy
kupodivu těžké, protože jsem neměla na čem stavět.
Jinak, vím, že
renesance prostě z antiky čerpala, ale překvapilo mě, jak ji
Dante skloubil se středověkem – před bránu ráje klidně umístí
antické řeky zapomění a obnovení mysli, do Pekla antického
převozníka, vzývá múzy z vrcholu Parnas i boha (!) Apollóna z
vrcholu Cirrha apod., což bych čekala, že bude považování za
rouhání.
___________________________
EDIT (25/3/15) - Nechci tyto věci upravovat, ale přijde mi důležité poznamenat, že se všude uvádí, že je zpěvů 99, rozdělených 33/33/33. Já jsem tohle psala podle těch vysvětlivek vzadu a nějak jsem narazila na tato čísla. Nejspíš špatně. Who knows. Docela je mi to jedno, osobně to pro mě velký význam nemá, dodržování podobných norem jsem nikdy nedokázala docenit.
Žádné komentáře:
Okomentovat