úterý 3. března 2015

23. kapitola

Artie? Omlouvám se. Ale mám to tady. Finally.


Beze slova ke mně dojde, chytne mě za ramena, otočí mě a postrčí směrem k další části schodiště. Nehodlám se bránit. Leze mi to tady na nervy. Všechno. Všechno je totiž špatně.

Proč si lidi nezavazují tkaničky?

A ten žlutý míč... skoro ani nebyl žlutý. A hrnek byl šedý. A schodiště taky. Možná bych si měl ušít černý polštář a zabořit do něj hlavu. Udusit se jím, nebo tak něco.

Ale dotyk na mých ramenou je příjemný. Ten tlak, asi spíš. A taky směr. Nechci přemýšlet nad tím, kam jdu, ale chtěl bych někam dojít. Tohle je docela fajn. Jenom pod sebe pokládám nohy. To zvládnu, myslím. Hm, hm, docela bych si dal čaj, klidně i v barevném hrnku.

Vyjdeme ven, na světlo, a já musím přimhouřit oči před tím nechutným sluncem. Ale my jdeme dál. My. Někdo jde se mnou dál. Vždycky... jde někdo dál, ne? A já se vždycky můžu rozhodnout, že půjdu s ním. Že se posunu, že se někam dostanu. Kam se dostanu? Zvedám hlavu, ale všechno je tak moc barevné, až mě z toho bolí očí. Musím se soustředit, abych něco viděl.

Sedím. Nejspíš už nějakou dobu, ale uvědomím si to až teď, to, v jakém tvaru mám tělo. A taky tíhu na mých ramenou. Otočím hlavu – Tony.

Sedí vedle mě a pozorně mě sleduje, v jeho obličeji ale není stopy po výtce. Divím se mu.

Není to... pěkné.“ Nejsem si jistý, jestli mluvím nahlas.

Komu na tom záleží,“ otočí se ode mě a ruka mu z mých ramen sklouzne na opěradlo lavičky, takže se mě téměř nedotýká.

Co já vím.

Mám v hlavě prázdno. Skoro jako bych mohl cítit, jak ztěžka, málo a pomalu můj mozek pracuje. Štve mě to. Cítím se, jako by se nic nedělo. Možná fakt na ničem nezáleží.

Před námi běhají děcka a hrají jakousi hru. Jsme v parku. Mají míč.

Není žlutý,“ řeknu. Ale je to jen obyčejné zkonstatování.

Trochu se zachvěje a já se na něj podívám, protože dlouho nic neříká. Má rty semknuté do úzké línky a vypadá ustaraně. Unaveně. Trochu naštvaně. Asi jsem ho vzbudil, nebo tak něco.

Nakonec pokrčí rameny a zvedne se, přidám se k němu, jde půl kroku přede mnou, ale občas se na mě zlehka otočí. Je to docela fajn, hýbat se. Soustředím se na to, jak pokládám nohy pod sebe. 

Přemýšlím příliš jednoduše, vím to, ale je to tak snadné.

Bylo by snažší nikdy se nenarodit.

Ale ono si mě to stejně najde.

Zpívám si písničku, jejíž název si nepamatuju, ale je to v pohodě, protože je to pěkná melodie. Možná bych se měl konečně naučit pořádně pískat. Kdysi jsem to zkoušel, ale i to málo, co jsem uměl, už zase nezvládám. Párkrát zkusím písknout i teď, ale prostě mi to nejde, mezi rty mi projde jenom podivný sykot, vůbec to nezní jako to, co chci.

Málem vrazím do Tonyho, když se najednou zastaví.

Chvíli nic nedělá. Trochu mě to děsí, ale je to Tony.

Otočí se, chytne mě za předloktí a rozeběhne se. Nemám na co čekat, běžíme oba a spolu, vedle sebe, narážíme nohama do země, abychom ji trochu rozpohybovali, a ty údery se mi ozývají v hlavě s dutou ozvěnou, zníme jako stádo koní a možná si i připadáme tak svobodně. Nevím, kam míříme, ale i tak vždycky nějak zahneme nastejno.

Skončíme na pláži. Zůstanu stát na místě, tenisky se mi boří do písku, zrnka lezou dovnitř a škrábou mě v ponožkách. Tony se takovejma věcma vůbec nezabývá, sundá si boty a brouzdá se vodou. Spíš někam jde. Vím kam, a tak svoje skejtky taky rychle skopnu, svleču si ponožky a nacpu je dovnitř, boty vezmu do ruky a pospíchám za ním.

Nesnáším moře. Je překrásné, ale neuvěřitelně mě děsí. A občas... mám takový debilní pocit, že je fakt nekonečné.

A že se v něm dá ztratit.

Zrychlím, aby se mi netratil on.

8 komentářů:

  1. Odpovědi
    1. Haha, jo, přesně vím, co myslíš. Promiň?

      Vymazat
  2. Moře je samostatný svět - jiný vesmír na malé planetě. Stejně, jako je rovník nekonečný, je i dálka obzoru nedozírná.
    Stejně jako snaha pochopit svět.

    Jako pochopit tohle dílo. Doufám, že se dočkám dalších dílů. Protože to chci pochopit.
    Ale zatím mě to jen děsí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, ty to vážně stále čteš, to je pěkné.

      A moře... sama z něj mám smíšené pocity. Nekonečnost je uklidňující. Ale taky mě hrozně děsí. (Stejně jako ta povídka, hm.)

      A pochopit... nejsem si úplně jistá, jestli tohle... stojí za pochopení. Není to příběh pro příběh. Je to moje forma vyrovnávání s... věcmi. (Zajímalo by mě, jak to, že to někoho baví.)

      Vymazat
  3. Tak trochu čekám, kdy Hugo dojde do bodu, kde jeho mozek vypne... Přála bych mu to. Je to velká úleva. Někdy :-)

    Vlaďka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ne. Já bych mu to nepřála. Úleva je to jen někdy, jak jsi sama řekla, a on sám by... nechtěla bych ho vidět, jak se probíhá z něčeho takového.

      Vymazat
  4. That "co já vím" hit me on personal level. I don't even know anymore.

    Docela bych chtěla k moři. Někdy se musíme ztratit, abychom se zas mohli najít, ne? (Jestli to tedy ještě... půjde.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Uhn, promiň. A zároveň děkuju.

      Někdy musíš všechno pustit, abys mohla všechno získat. Ale... někdy taky zabloudíš a nezískáš nic. Příliš velké riziko. Nemyslím, že by to dokázal.

      Vymazat