(Mimochodem, nedejte se oklamat. První kapitola moc vtipná není, ale potřebovaly jsme aspoň nějaký seriózní základ. Yay.)
1. kapitola - Rozmarné léto
Byla
sobota. Foukal lehký větřík, jež sem tam trochu zesílil a zvedl
do vzduchu nějaký ten lístek povalující se na zemi. Vesnice
skrytá v listí však ve skutečnosti právě velkým množstvím
listů zahalená nebyla. Slunce stálo vysoko na obloze a sesílalo
vlny tepla na občany hemžící se pod ním. Bylo léto. Krásné,
slunečné, vytoužené léto. Každý jeden student Akademie se na
léto těšil a teď nejspíš všichni svorně mířili k řece, aby
si ještě zpříjemnili radostné dny prázdnin.
Nejinak
tomu bylo u ninjů, kteří dnes měli volno a nemuseli se lopotit na
žádné potupné misi při chytání zaběhnutých koček, což byla
v těchto poklidných časech hlavní práce nejen geninů, ale
dokonce i chuuninů. Koneckonců, spousta chuuninů byla učiteli
Akademie a tak teď skutečně neměli co na práci - poflakovali se
po městě, chodili od jednoho stánku s jídlem k druhému a čekali
na nějakou tu zajímavější misi.
Tedy,
abychom se vyjádřili jasně a zkrátka, v Konoze panoval klid, mír
a neskutečné vedro. Momentálně nejpracovitější osobou celé
vesnice byla Shizune, která musela neustále nespokojené Tsunade
nosit střídavě šálky saké a sklenice s vychlazenou vodou.
Druhou nejzaměstnanější osobou pak byla bezpochyby Sakura.
Růžovlasá
dívka trávila v nemocnici téměř každou volnou chvilku, zvlášť
v posledním týdnu. A rozhodně to nebyla zásluha pouze dokonalého
klimatizačního systému, jímž se nově opravená budova mohla
chlubit, i když i to možná mělo na její neustálé přítomnosti
svoji zásluhu. Pravým důvodem její neochoty opustit nemocnici
však bylo něco zcela jiného. Něco s záplavou blonďatých vlasů
a jiskřícíma modrýma očima, v těchto dnech však trochu
posmutnělýma.
“Pořád
jsi stejně hlučný,” napomenula ho, když jí přehnaně děkoval,
že se stavila i s krabicí jablečného džusu a sáčkem ledu.
Zazubil se na ni. "To víš, Sakura-chan, některé věci se nemění."
Povzdychla
si. Něco by se ale změnit mohlo. A Naruto se snažil, sama jeho
přítomnost v nemocnici to dosvědčovala. Nemohla mu vyčítat nic,
ale i tak byla trochu smutná.
"Nemůžu si pomoct, musím se usmívat, když tě vidím."
Sakura se pro sebe smutně pousmála. Některé věci se nejspíš opravdu nikdy nezmění. Jenže tohle bylo spíš smutné, tohle všechno. Narutovy city k ní a... její city k Sasukemu. Nemohla se jich zbavit, pořád tady byly, a i když se v jemných odstínech trochu měnily, v jádru zůstávaly pořád stejné. Pořád... to byl její Sasuke. Pořád to byl ten chladný chlapec, kterého bezmezně obdivovala. Pořád si ho tak pamatovala.
"Vidíš, ty se usmíváš, ale Hinata málem omdlela, když tě viděla."
"Hinata tu byla?!"
"Jo.
Spal jsi," přitakala mu růžovláska. “Nebo spíš chrápal
rozvalený na zádech, mumlajíc něco o slevě na ramen, kterou ti
Kiba slíbil.” Dvouměsíční půst asi zanechal následky,
pomyslela si.
“Ramen?”
zašilhal k ní pohledem, který nevěstil nic dobrého.
“Sakura-chan, že mi doneseš ramen, prosím, moc moc tě prosím.”
Pokojem
se okamžitě rozlehly další prosby a s nimi i všemožné sliby,
ba dokonce cosi, co připomínalo kňourání. Mladá Haruno,
největší naděje konožských mediků, byla zahrnuta záplavou
argumentů tak silných, že by ji přesvědčily snad i k opuštění
sálu uprostřed operace.
Povzdychla
si. Koneckonců byla pravda, že jí na Narutovi záleželo. V jistém
slova smyslu by pro něj udělala první poslední. Jen ji prostě v
mnoha situacích neuvěřitelně štval.
“Neboj,
dám si jenom deset misek. Ani o jednu víc, slibuju!”
To
ji trochu vykolejilo. Zaprvé, představa, jak z Ichiraku až sem
táhne deset misek ramenu. Zadruhé, moc dobře věděla, že té
blonďaté, nenasytné příšeře deset misek v žádném případě
stačit nebude a stejně ji přemluví, aby došla ještě pro další.
Ale
byl to Naruto. Kromě něj jí toho moc nezbylo.
“Tak
fajn, fajn!” zastavila příval slov, hrnoucí se na ni z jeho úst.
“Dojdu tam, dobře? Ale opovaž se za tu dobu byť jen o centimetr
hnout z postele!” přikázala mu. Přísně. A vrhla po něm
Sakuřin Výhružný Pohled.
Naruto
ztěžka polkl, následně opatrně přikývl. “Pořád dokážeš
být sakra děsivá, Sakura-chan…”
Usmála
se na něj. “Musíš se léčit.” To byla její omluva. Ostatně,
co se Konohy týče, většinou to byla její omluva na naprosto
všechno. Nalila mu ještě jednu sleničku džusu, hodila do ní
zbytek ledu a sáček i s krabicí vyhodila do koše. Pak se otočila
a zamířila ke dveřím.
“Hned
jsem tady. A opovaž se opustit tu postel!”
Pak
se za ní zavřely dveře.
Naruto
se sám pro sebe zamyšleně usmál.
“Takže
Hinata málem omdlela…”
To mu zvedlo ego aspoň o metr. :D
OdpovědětVymazatTaky si myslím :D Na druhou stranu, je to Naruto - buď na to okamžitě zapomene, nebo na to bude myslet dnem i nocí :D (Ještě jsme se nerozhodly.)
Vymazat