Idiot
Fjodor Michaljevič Dostojevskij
Z ruštiny přeložila Tereza
Silbernáglová
Poznámku napsal Ladislav Zadražil
Ilustroval Vitalij Gorjajev
V roce 1974 vydalo Lidové
nakladatelství, Václavské nám. 36, Praha 1
Z Idiota... jsem zmatená, opravdu.
Nejsem si jistá, jestli mi natolik unikla podstatná část autorova
snažení, nebo to není moje chyba a byla tak zkrátka napsána...
Hned z počátku je nám představena
osobnost knížete Myškina, jež by snad ani nebyla těžká k
pochopení. Ostatně, je to ta nejupřímější duše, jakou nám
Dostojevsij může předložit, a na takové duši není nic těžkého
k pochopení – snad jen těžkého k uvěření. A jako by... jako
by se Dostojevskij snažil ceou knihou ten charakter jen... potvrdit.
Přesvědčit nás, že je to pravda, že takové lidé skutečně
existují, že je lze najít mezi nimi a že si jich máme vážit.
Že je máme chránit. Že je máme poznat, že je máme litovat, že
je máme choulit v náručí, držet je v úctě a tiše se před
nimi klidit, že se od nich máme učit laskavosti, pokoře. dobrotě
srdce a vůbec životu.
Ale proč takhle?
Bylo těžké tuhle knihu číst.
Sakra, bylo to setsakramentsky těžké, byla to válka, byla to
nejtěžší kniha, jakou jsem kdy měla v ruce – a to jsem ve
čtrnácti četla Zločin a Trest a usínala na Poeovi, v patnácti
zvládla Božskou komedii, v šestnácti Fausta a už pár let ve
čtyři ráno z dlouhé chvíle sama sobě recituju Bukowského – a
kruci, do háje s tím vším, nikdy jsem neměla v ruce takovouhle
knihu. Ani nic jí podobné.
Možná je to proto, čím je těžká.
Není... nemyslím si, že by bylo tak těžké ji pochopit –
ale pořád musím zvažovat možnost, jestli se náhodou nemýlím,
nejsem si vůbec jistá, nějak... tohle není Dostojevskij, tohle
není realismus! Ale nevím, co to je – spíš udržet si o to
pochopení, uvědomit si ho, přijmout ho, všimnout si.
Takhle kniha je boj. Největší zápas.
Musíte se s ní rvát, abyste ji přečetli, musíte se tak dlouho
dívat, jak vám výsměšně leží na stole a šklebí se na vás,
až se neudržíte a vrhnete se po ní, jenom abyste jí dokázali,
že to zvládnete, zahryznete se hluboko do slov a nenecháte se
odradit ničím, abyste z ní vytřískali všechno, co má. A po
každé stránce vás rozbolí hlava nad tí unylým a nudným
příběhem a nad tím zdánlivě ničím, nebudete věřit, že v
tom vůbec je, ale nesmíte se vzdát. Ještě dvacet stránek před
koncem jsem litovala, že jsem to nevzdala, že jsem tu knihu
nezahodila do kouta a nezadupala do země, ale hned po absolutním
dočtení jsem musela tohle všechno vzít okamžitě zpátky.
Idiot je... zvláštní. Dostojevskij
vám hned na začátku představí výjimečný charakter,
výjimečného, ryzího člověka – a pak vám ho sebere.
Pomaloučku, polehoučku, abyste si nevšimli, nudí vás nudnou a
znuděnou společností, nudí vás všedností, nudí vás nudou,
překládá jakési zápletky, snad děj, kterému dáte šanci, ale
nakonec z toho nikdy nic není, a vy ten charakter po všech těch
stránkách vezmete za tolik přirozený (protože je přece
přirozený, ten nejpřirozenější vůbec), že se o něj vůbec
nezajímáte. A čekáte nějaký zvrat a nimráte se v té povrchní
společnosti a hledáte něco, cokoliv, čekáte, jestli se kniha
nakonec nezačne věnovat nějaké jiné postavě, čekáte na
krkolomný milostný trojúhelník nebo vypuknutí války – a nic
se neděje. A kníže Myškin je stále stejný.
A o to právě jde.
Nečekala bych... od Dostojevského...
tohle. Po Zločinu a trestu, ne. Brala jsem tu knihu do rukou s
předsvědčením, že se dočkám podrobné psychoanalýzi
pokřivené, zraněné mysli, dokonale sestavené a provedené.
Nečekala jsem svědectví. Protože
myslím, že tohle je nejvýstižnější.
Svědectví o velkém člověku.
O knížeti Myškinovi.
O idiotovi.
Zajímavé :-) Možná nakonec tvůj náhled na ty knihy bude nakonec zajímavější, než knihy samotné.
OdpovědětVymazatvladous
Oh, ano? No to snad ne, to bych asi neměla dělat :D Ale jsem ráda, pokud někoho navnadím nebo mu pomůžu.
Vymazat