středa 25. března 2015

F. M. Dostojevskij - Idiot

Idiot
Fjodor Michaljevič Dostojevskij
Z ruštiny přeložila Tereza Silbernáglová
Poznámku napsal Ladislav Zadražil
Ilustroval Vitalij Gorjajev
V roce 1974 vydalo Lidové nakladatelství, Václavské nám. 36, Praha 1


Z Idiota... jsem zmatená, opravdu. Nejsem si jistá, jestli mi natolik unikla podstatná část autorova snažení, nebo to není moje chyba a byla tak zkrátka napsána...
Hned z počátku je nám představena osobnost knížete Myškina, jež by snad ani nebyla těžká k pochopení. Ostatně, je to ta nejupřímější duše, jakou nám Dostojevsij může předložit, a na takové duši není nic těžkého k pochopení – snad jen těžkého k uvěření. A jako by... jako by se Dostojevskij snažil ceou knihou ten charakter jen... potvrdit. Přesvědčit nás, že je to pravda, že takové lidé skutečně existují, že je lze najít mezi nimi a že si jich máme vážit. Že je máme chránit. Že je máme poznat, že je máme litovat, že je máme choulit v náručí, držet je v úctě a tiše se před nimi klidit, že se od nich máme učit laskavosti, pokoře. dobrotě srdce a vůbec životu.
Ale proč takhle?
Bylo těžké tuhle knihu číst. Sakra, bylo to setsakramentsky těžké, byla to válka, byla to nejtěžší kniha, jakou jsem kdy měla v ruce – a to jsem ve čtrnácti četla Zločin a Trest a usínala na Poeovi, v patnácti zvládla Božskou komedii, v šestnácti Fausta a už pár let ve čtyři ráno z dlouhé chvíle sama sobě recituju Bukowského – a kruci, do háje s tím vším, nikdy jsem neměla v ruce takovouhle knihu. Ani nic jí podobné.
Možná je to proto, čím je těžká. Není... nemyslím si, že by bylo tak těžké ji pochopit – ale pořád musím zvažovat možnost, jestli se náhodou nemýlím, nejsem si vůbec jistá, nějak... tohle není Dostojevskij, tohle není realismus! Ale nevím, co to je – spíš udržet si o to pochopení, uvědomit si ho, přijmout ho, všimnout si.
Takhle kniha je boj. Největší zápas. Musíte se s ní rvát, abyste ji přečetli, musíte se tak dlouho dívat, jak vám výsměšně leží na stole a šklebí se na vás, až se neudržíte a vrhnete se po ní, jenom abyste jí dokázali, že to zvládnete, zahryznete se hluboko do slov a nenecháte se odradit ničím, abyste z ní vytřískali všechno, co má. A po každé stránce vás rozbolí hlava nad tí unylým a nudným příběhem a nad tím zdánlivě ničím, nebudete věřit, že v tom vůbec je, ale nesmíte se vzdát. Ještě dvacet stránek před koncem jsem litovala, že jsem to nevzdala, že jsem tu knihu nezahodila do kouta a nezadupala do země, ale hned po absolutním dočtení jsem musela tohle všechno vzít okamžitě zpátky.
Idiot je... zvláštní. Dostojevskij vám hned na začátku představí výjimečný charakter, výjimečného, ryzího člověka – a pak vám ho sebere. Pomaloučku, polehoučku, abyste si nevšimli, nudí vás nudnou a znuděnou společností, nudí vás všedností, nudí vás nudou, překládá jakési zápletky, snad děj, kterému dáte šanci, ale nakonec z toho nikdy nic není, a vy ten charakter po všech těch stránkách vezmete za tolik přirozený (protože je přece přirozený, ten nejpřirozenější vůbec), že se o něj vůbec nezajímáte. A čekáte nějaký zvrat a nimráte se v té povrchní společnosti a hledáte něco, cokoliv, čekáte, jestli se kniha nakonec nezačne věnovat nějaké jiné postavě, čekáte na krkolomný milostný trojúhelník nebo vypuknutí války – a nic se neděje. A kníže Myškin je stále stejný.
A o to právě jde.

Nečekala bych... od Dostojevského... tohle. Po Zločinu a trestu, ne. Brala jsem tu knihu do rukou s předsvědčením, že se dočkám podrobné psychoanalýzi pokřivené, zraněné mysli, dokonale sestavené a provedené.
Nečekala jsem svědectví. Protože myslím, že tohle je nejvýstižnější.
Svědectví o velkém člověku.
O knížeti Myškinovi.

O idiotovi.

2 komentáře:

  1. Zajímavé :-) Možná nakonec tvůj náhled na ty knihy bude nakonec zajímavější, než knihy samotné.

    vladous

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Oh, ano? No to snad ne, to bych asi neměla dělat :D Ale jsem ráda, pokud někoho navnadím nebo mu pomůžu.

      Vymazat