Nebudu už se snad ani omlouvat, že jsem tu tak dlouho nebyla, nemyslím, že by to mělo cenu. Nicméně vám nesu cosi, co mám sice napsané už docela dlouhou dobu, nicméně... myslím, že jsem se bála to zveřejnit. Že jsem se toho bála. Děsí mě to. Děsím se.
Jsem ustrašený člověk.
Ale některé věci by se dít neměly.
Jestli mi někdo řekne, že v názvech a nadpisech nemají být tečky, sním mu všechna jeho lízátka.
Název: Pacing up and down and staying right here.
Fandom: Originální
Varování: vulgarismy 12+
Poděkování: Bratčekovi, pomohl mi s jistými drobnostmi (jsem strašný detailista)
Poděkování: Bratčekovi, pomohl mi s jistými drobnostmi (jsem strašný detailista)
Kouřím levný cigáro. Stává se
kratším a kratším, netrvá dlouho a už mi pálí prsty, jako by
mě chtělo povolat zpátky do týhle zkurvený reality, co za to ani
náhodou nestojí. Nemá to cenu. Hodím ho z okna a zapálím si
další. Zapálím si duši. Sedím na parapetu, na údajně čerstvym
vzduchu, i když ten už tohle město dávno nemá, a paradoxně si
ničím plíce. Who cares.
„Who the fuck cares in this
fucking world, motherfuckers?!“
nevím ani, na koho řvu, jenom se dusím. Stejně mě nikdo
neposlouchá. A stejně se neumim vyjadřovat. A stejně neumím nic.
Stejně, stejně nic.
Nic nemám a nikdy jsem nic neměl, i
když jsem si myslel, že jo. Opřu hlavu o rám okna a jenom blbě
čumím ven, tak jako poslední hodinu nebo dvě. Nebo den nebo dva,
nevím. Vyjde to nastejno, ale na ničem z toho nezáleží. Napadne
mě, jestli záleží vůbec na něčem. Na minulosti? Ta už tu ale
není. Na přítomnosti? Vážně, na tý posraný zkurvený
přítomnosti, na bolesti, na šedejch mracích, no fakt? Ne. A
budoucnost – žádná nás nečeká. Ne, to taky není dobře,
žádná mě nečeká. Ne
proto, že by to s ostatníma bylo jinak, vím, že ne, nebo si to
aspoň nechci připustit, nechci věřit tomu, že jsou na světě
ještě nějací šťastní lidé, ale proto, že jsem sám. Nemám
právo říkat my.
Žádná rodina,
žádní přátelé, žádní známí, nikdo. Nemá to smysl.
Život nemá smysl.
Potáhnu z
cigarety.
Co z něj? Narodíme
se, umřeme. Jakej byl úmysl? Nechat narodit další – a proč,
aby taky umřeli?
Ne, nemá to smysl.
Jsem si tím jistý.
A možná kvůli té
jistotě doufám, že nemám pravdu. Strašně moc doufám, že
přijde někdo a řekne: Koukni vole, ty jsi debil, je to takhle, je
to jinak, a to proto a proto, jak sis moh' myslet něco jinýho?
Pojď, jdeme žít.
Já bych šel.
Strašně rád bych
šel.
Strašně.
Rád.
Bych.
Vypadnul.
A tak seskočím z
okna.
Dopadnu na rovnou
střechu, špinavou a někde i podělanou od ptáků. Jestli má
tahle kuchyň nějakou dobrou stránku, tak to, že nemusím chodit
dveřma. Což platí i pro pokoj a obyvák, ale na tom nesejde. Jsou
prostě dny, kdy o ksift a kecy domovnice fakt nestojím.
Jako zrovna dneska.
Na chvilku se jenom
zastavím na jejím okraji, ještě párkrát potáhnu, než ten
vajgl zahodím. Nejspíš je večer, nebo spíš začíná, pozdní
odpoledne, nebo tak něco, město rádoby usíná a zklidňuje se, i
když ve skutečnosti ožívá. Krysy cítěj svoji příležitost a
hryžou, dokud se neprožerou skrz. Skrz co, to už nevím.
Skočím na
přístřešek, ve kterym by snad mělo bejt pár lopat a podobnejch
blbostí a krámů, ale kde už pěknejch pár let nikdo nebyl a
doufám, že tam taky nikdo lízt v nebližší době nebude.
Vypouštět na hnusnej svět víc a víc hnusů, to nikdy nebylo
dobrý.
Ale očividně si
toho nikdo nevšim.
Ještě jeden
seskok a stojim na zemi, zrovna tady je bláto, nevím proč, ale je
tu vždycky, lepí mě k zemi a já se jenom snažim moc si
nezasvinit boty. Přeskočím plot společný zahrady, nikdy jsem
nepochopil, jak někdo může stát o zahradu, na který se mu
opalujou cizí lidi, jakože sousedi. Ještě jednou vytáhnu krabku,
ale když zjistím, že v ní zbývaj jenom tři nebo čtyři tyčky,
zase ji schovám. Budu je ještě potřebovat. Jo, jasně, logika.
Místo přátel potřebuju kus papíru a nikotin.
Zvednu oči a
povzdychnu si.
Město padá, padá
na mě a snaží se mě zavalit, ale to se mu nepodaří. Nikdy jsem
nedostal tuhle šanci. K čemu?
K čemu tohle
všechno?
Všechno co mě
ubíjí.
Já sám se ubíjím.
S ironickým úšklebkem, jako by to bylo strašná sranda. Haló,
nemocnice! Jak se máte? Doufám, že vám dnes dorazilo hodně
nemocných. Hlavně na psychiatrický oddělení.
Jo, jasně.
Strašně moc věcí
jako by tu vůbec nebylo. Šedý mraky, špinavý stěny, udusaná
hlína, rozsypaný popelnice. Kdysi dvojitá výloha už jenom z
jednoho skla. Nejsem si jitej, co vlastně cítím, nebo co chci.
Aspoň co chci cítit. Mít v tomhle světě i jen jednu jedinou
jistotu by bylo skvělý, ale já ji nemám. Co je na tom slově
vůbec tak jistého, že dostalo takovej význam?! Ne, ty věci... tu
nejsou. Nejspíš proto, že na nich nezáleží. Nic se nezmění,
ať se stane cokoliv, klidně můžou být mraky bílé a nadýchané,
domy čerstvě omítnuté a barevné, popelnice prázdné, čerstvě
vyvezené a na svých místech, můžou tu chodit malé holčičky v
růžových šatečkách s lízátky nebo zmrzlinou místo kurev s
cigárem, ale nic nebude jiné.
Zato já budu
přesně tohle. Děvka s nikotinovou čubkou.
Chodící sem a tam
a přesto zůstávající na místě.
Zírající.
Depresivní.
OdpovědětVymazatA ten kluk si myslí to, co já si myslet bojím.
Nejsi jediná, kdo je ustrašenej.
Jo. A definuje to, co já se definovat bojím. A tak vůbec.
VymazatZnám tenhle pocit.
OdpovědětVymazatNebo spíš... často mám stejné myšlenky jako on.
trochu jiné
protože já bych si tohle myslet neměla, alee..
prostě tak, no.
Jinak je to úžasně napsané - Opravdu jako by to psal nějaký kluk s cigárem v hubě, né naše Hifi. :D Prostě jsem chvíli nevěřila, že jsi to psala ty. xD
shut the fuck up, mai
prostě je to dobrý xD
NEJSEM PODĚLANÝ ROBOT, SAKRA O.O
Um, no, brácha mi pomáhal s těmi slangovými názvy pro cigarety, yay, protože Hif o tom nic neví. Ale jinak... bych taky ráda nevěřila. Umm, jinak děkuju.
VymazatNeměla myslet, yay, to je tak pojebaně trefný.
Já tu mám prokázání? o.o fuck, padaj z mojho blogu, piko!
Jo.
OdpovědětVymazatHif, ať mi tvý postavy přestanou číst myšlenky. Zvlášť když jsou takhle depresivní.
Promiň.
Vymazat*pokouší se rybičky přesvědčit, že být obézním je sranda a ve velkém je krmí*
OdpovědětVymazatTeda, ehhm, líbí. Myslím, že bych jen opakovala to, cos řekla ty sama povídkou a komentáře, chmm.
(taky chci okno, pod kterým je hned střecha *^*)