úterý 30. července 2013

Na vítr není spolehnutí 1/3

Jako, děti, do tří dílů je to ještě jednorázovka, ne? Doufám, že jo :D Taaakže tu pro vás mám takovou malou jednorázovku. Okay, vlastně není malá. Pro jednou. (Má to nějakých 6 stran, to je dobré, ne?)
Napsaly jsme ji dohromady s Aki (Vlastně je to hlavně její práce - já to spíš jenom tak průběžně betovala, opravovala... víte jak) a je to ff, tak nevím, jestli bude zajímat i někoho, kdo nezná fandom, ale třeba jo, protože není potřeba k tomu nic vědět. Jenom jsme použily postavy, abychom se mohly plně věnovat příběhu jako takovému. Jinak Aki si právě založila nový blog, tak doufejme, že na něm brzy začne být aktivní a třeba ji v jejích začátcích podpoříte... Bylo by to milé.

Název: Na vítr není spolehnutí
Autoři: Aki (a trochu Hif)
Fandom: Naruto
Postavy: Gaara, Sasuke, Kiba, Sakura, Ino, Shikamaru, Deidara, Itachi, Naruto a plechovka od Coly
Upozornění: AU, taky trochu OOC (ne moc, ale poupravily jsme postavy tak, aby se nám dobře psalo)



Světlo u stropu zablikotá, zase vypli proud, vidím ho jen periferně. Nezájem, vyjdu ven. Skoro nevidím na cestu a je mokro, polovina prosince, ale venku prší. Najednou rána. Trhnu sebou, zní to jako by sebou někdo praštil o zem. Možná mu ujela noha na mokré zemi nebo o něco zakopl. Rozhlédnu se, ale ne, jen ve skateparku někdo zkouší pár triků. Divím se, v tomhle počasí. Jenže to není moje starost. Já radši odvrátím pohled a přejdu silnici.
Oslní mě světlo - zase mě málem přejelo auto. To jsem neviditelnej, nebo co? Bez dalších nehod se dostanu na druhou stranu. Stromy okolo mě šustí, jak se do nich opírá vítr. Někoho to děsí, ale mě spíš uklidňuje. Někdy by vítr mohl vůbec nepřestávat. Posadím se na lavičku. Někdy bych mohl poslouchat jenom a jenom ten zvuk a na nic nemyslet.
Nemyslet, to je to slovo, co to vystihuje. Nemyslím na skutečnost. Přetvářím ji k obrazu svému, nebo se o to aspoň snažím, i když jen v mé mysli. Možná že ta krabička, co leží pár metrů ode mně, není krabička. Ale co já vím. Třeba je domeček pro malé skřítky. Skřítky, kteří nosí červené boty a mají vousy až po pás. Jako ti z pohádek, které by mi jistě maminka čítávala. Kdyby žila. Sklopím pohled k zemi. Tak trochu posmutním a v mysli se mi objeví vzpomínky, které znám jen z fotek. Její tvář znám lépe než vlastní a to jsem ji nikdy neviděl. Má vlasy barvy písku. Tak moc si přeju, abych je zdědil. Kdyby žila, každý den bych za ní chodil, přivítal bych se s ní se slovy "Ahoj, mami," a dal jí pusu na tvář. Kdyby žila. Kdyby tak žila.
Ale ona nežije.
Nesmím na to myslet."Představuj si štěňátka Gaaro," zašeptám si a neupřímně se pousměju. Už jsem dost na dně. Není kde čerpat duševní sílu. Moje psychika je v háji, vím to, ale nedokážu s tím nic udělat. Nedokážu, nemůžu a možná ani nechci. Protože na druhou stranu stav úzkosti už aspoň pořádně znám, ničím mě nepřekvapí. Vstanu a protáhnu si svaly na rukou, které mě bolí z toho, jak jsem se o ně celou dobu opíral. Rozhlédnu se, ale v parku už není nic, co by rozptýlilo moji pozornost. Vítr utichl. Ani na něj není spolehnutí.
Vydám se z parku ven, ale druhou stranou. Je už docela tma, elektrika se pořád nenahodila, takže lampy nesvítí. Ale co. Tohle město mám prochozený docela dobře. Vlastně nedělám nic jinýho, než že chodím sem a tam a snažím se aspoň sám sobě namluvit, že jsem v pohodě. Jenže ve mně něco... chybí. Cestou nakopnu krabičku od cigaret, ve které možná žijí skřítci.
Když dýchám, vychází ze mě obláčky páry. Sleduju, jak se rozplývají ve vzduchu a já... já se taky rozplývám. Stromy kolem zhoustnou, nízké keře, které byly na začátku parku, vymizely. Ale proč teď uvažuju nad něčím takovým. Proudění krve se zpomali s klesající teplotou vzduchu. Začíná mi být zima, měl jsem si vzít bundu a ne tady chodit jenom v mikině. Ale je to fajn. Chodit v mikině s obrázkem a názvem kapely, kterou mají lidi rádi. Jako bych mezi ně patřil, jako by mě najednou taky měli rádi. Mám mojí oblíbenou, My Chemical Romance. Vytáhnu mobil a koukni se na čas. Je půl jedný, asi bych měl jít domů. Zpět do domu, kde se všichni přetvařujou.
Ne, zavrtím hlavou, ani náhodou se mi tam nechce, dneska budu venku, i kdybych měl spát tady venku na novinách. I když, ono je to docela dost dobře možné. Jenom najít vhodné místo. Třeba támhle pod tou třešní je taková krásná lavička. Mobil je nabitej... mohl by vydržet do rána, kdyby se třeba rozhodli, že jim scházím, nebo tak něco. Nebo spíš, kdyby si všimli.
Povzdechnu si.
Ale ještě nehodlám jít spát. Nechci dělat nic a zároveň bych strašně rád něco... něco... možná změnil? Našel něco nového, někoho nového, cokoliv. Chtělo by to něco, co by mě bavilo, abych přišel na jiné myšlenky. Nezajímají mě už knihy ani počítačové hry, není to k ničemu. Chtěl jsem jít na uměleckou, ale řekli mi, že bych zklamal matku.
Vsadím se, že lhali.
Kouknu se do průchodu támhle, mohly by tam být nějaké graffiti, nebo tak. Sice nemám čím sám sprejovat, ale aspoň si prohlídnu práci ostatních. A když tam nic nebude, dojdu si do večerky pro plechovku koly. Jo, Gaaro, a můžeš si s ní třeba povídat. Ušklíbnu se. Anebo jí můžu nakreslit obličej a předstírat, že je to moje kočka, se kterou jsem na procházce. Ne to nepůjde, nemám vodítko. Ani tu blbou colu. Zatím.
Okay, mysli, kde je tu nejbližší obchod, kde teď budou mít otevřeno... Počkat, mám vůbec peníze? Zkontroluju kapsy. Mobil, hm, klíče a... jo, dvě stovky. Pohoda. Už vidím velký světelný nápis Kaufland. (Pozor, pozor, AKCE - platí pouze do 2. 8. 2013 – pouze u nás můžete zakoupit necenzurovanou verzi povídky od Hifi a Akire... pouze za 1 523 545 415 Kč. Plus padesátník. Ten vám ale odpustíme, když zatancujete hula hula taneček.)
Zastavím se a protočím oči. No jasně, Gaaro, v Kaufu budou určitě mít otevřeno v jednu v noci, to víš že jo. Zas takový nejsou. Ne, ne, to chce najít nějaký vietnamce. Rozhlédnu se okolo, jo, fajn, támhle se něco svítí. Přijdu blíž, přečtu nápis, nějaký bar, nebo co. No, tam mi snad prodají i pití s sebou, ne? Opatrně otevřu dveře, ale dobrý, nevypadá nějak zle, židle jsou a svých místech, nikdo se nepere, je tu příjemné množství lidí, dokonce se tu dá i docela dýchat. Super. Vlezu dovnitř a dojdu k pultu u kasy, zrovna tam někdo stojí, barman, nebo tak, zeptám se ho, jestli mi prodá normálně jenom plechovku coly, kouká na mě docela divně, tak si řeknu ještě o jedny Petry. I když vlastně moc nekouřím, ale... teď mám takovou náladu, že bych si i dal.
Se svými věcmi vyjdu ven a rozhodnu se zamířit k mostu, nemám s sebou sluchátka a voda hučí docela pěkně. Uklidňuje mě, ale ne tolik jako vítr – i když je na ni větší spolehnutí. Ale úplně taky ne.
Jménem mého boha Jashina, vyzývám tě, větře, aby jsi znovu povstal a nechal mě uspávat se ve tvém poklidném vanutí... ehm, sakra, co to zase melu. Zatřepu hlavou, jako bych tím mohl dostat myšlenky ven. Nejlíp napořád. Ani by mi nevadilo, kdybych na nic nemyslel. Nic by tak nebolelo, třeba. Povzdychnu si a rozdělám plechovku. Začíná se mi točit hlava, asi bych si měl sednout. Brzy bych měl jít spát, je nezdravé ponocovat. Což je docela ironické říkat si o půl druhé ráno, ale co. Život ničím akorát sobě, ne těm okolo. Napiju se. Je to sice cola, vím to, ale chutná mi jako kdybych pil zvětralou vodu. Možná to bude mojí náladou. Nebo tím, že můj mozek už není schopný normálně přemýšlet. Zhluboka se nadechnu - ve vzduchu je cítit vlhkost. Asi bude pršet, měl bych si najít nějaký místo pro přespání. I přes závratný množství cukru ve svým obsahu mi černá tekutina na jazyku hořkne a hořkne. Všechno je tu zahořklé, sakra. Po dopití zmačkám plechovku v ruce. Mačkám s takovou silou, jak bych rád zmačkal svůj život. Nejradší bych ho vygumoval a znovu prožil. Hodně věcí bych udělal jinak. Odhodil ho a vzal si novej, čistej papír. Odhodím aspoň plechovku.
S rachotem přistane na asfaltové cestě a kutálí se dál. Moc mě to nezajímá, ale přemýšlím nad možností vygumování. Ne, to nejde. Kéž by byl alternativní vesmír, kde by bylo tohle možné a lidé by nikoho nesoudili podle toho, jak vypadá. I když to je jediná věc, kterou ám. Dobrý vzhled. Krátké červené vlasy a tetování na čele. Mně samotnému to zní divně, ale prý to vypadá dobře. Někdy mi lidé říkají, že bych měl být holka, protože si rámuju oči tmavou tužkou. Poradila mi to kdysi Temari, už ani nevím proč. Byla to jediná dobrá rada, kterou mi za devatenáct let sourozenectví dala. Dobře, kromě té, kdy mi řekla, abych nikdy nejedl otcovi palačinky. Dává do nich sůl. A jed. Ale ten aspoň nekazí chuť.
Další úšklebek.
Zavrtím hlavou. Tohle nemá cenu, a nemá cenu ani ničit vlastní svět a svět, ve kterém žiju a svět někoho jiného a vůbec. Zvednu se a vydám se směrem, kterým jsem hodil kus plechu s červenou etiketou. Zakleju, muselo se to skutálet dolů z kopce. Ale to je koneckonců jedno, nemám namířeno nikam konkrétně, takže jdu za ní, dolů k nějakému podchodu. Tam je rovina, třeba se zastavila.
Kolem je fakt dost tma, dívám se hlavně sám sobě pod nohy, nechci zakopnout a ještě si namlátit, to fakt ne. Sejdu z kopce, tady někde by měla být ta blbá plechovka, ale ve tmě ji nemůžu najít, sakra, člověk chce udělat něco dobrýho a okolí mu ani nedá možnost, fakt super. Zajdu pod podchod, svítí tu jedna blikotající žárovka u stropu, asi už zapli proud.
Hej, ty! Vole!“ Zvednu hlavu, někdo tady je? A jo, hned přede mnou nějaká parta sprejuje na zeď, automaticky couvnu, doufám, že mě nebudou chtít okrást nebo zmlátit nebo tak, chci přece jenom projít. „Nemáš cigára?“ Úlevně si vydechnu, dobrý, nevypadá to, že mi něco udělají.
Vždyť je to ještě štěně,“ posměšný klučičí hlas.
Přijdu trošku blíž. „Mám,“ pípnu. Nechci je naštvat, nebo tak. Vytáhnu nově koupenou kabičku.
Vidíš?“ Nějaká růžovlasá holka se ušklíbne, pravděpodobně na toho černovlasého kluka. „Já ti to říkala.“ Asi mluví o tom, že ty cigarety mám...? Nebo o tom, že jsem podle nich štěně? Podívam se na ně víc zblízka. Černovlásek, který mě oslovil, se tváří navýsost povýšeně nad tuto bandu. Růžovlasá dívka, která podle zjevu neumí napočítat do dvaceti, se přesune vedle něj i s krabičkou, kterou mi stihla vzít, je taková docela rozjívená. Ale vzhled možná přece jen klame? Mně je 19 a prej malý štěně. No co. Kousek od nich stojí se sprejem v ruce vysoká blondýna. V očích se jí zračí přísné vychování, nejspíš se pokouší vzepřít systému. Rodiče jsou na ni asi přísní. Řekl bych, že nejspíš není odsud, ale to jsou všechno jen odhady. Další obětí mého zkoumání je hnědovlásek s nějakým divným asi tetováním na obličeji, který provokuje kluka s culíkem. Ten ho celkem účinně ignoruje a zvědavě po mě pokukuje. Asi nebudu ten typ lidí, co běžně potkávají – vypadají, že většině ještě nebylo ani osmnáct. I když je fakt, že ten černovlasý i ten s blond culíkem jsou asi tak stejně vysocí, jako já, možná i o kousek vyšší. Nikdy jsem nebyl moc žirafa, nebo tak.

Krabička koluje jejich partou, až poloprázdná skončí zase u mě. Strčím ji do kapsy, sám si nezapálím; vlastně ani nevím, proč jsem to kupoval. Ale to je jedno.

2 komentáře:

  1. Jooooooooooo!
    JoooooooooOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO!
    JOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO!
    KURVADOPRDELEPIČOVOLE JO!
    Konečně něco kvalitního na čtení.
    A já se dalších částí nedočkám TT TT Bo zejtra jedu
    To je v píči, milí zlatí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Počkaj tu na tebe, neboj :DD
      Hah, děkujem :3

      Vymazat