Some things are just beautiful

Oh Ian, I feel so right now.

Víš, nikdy jsem nemluvila o tom, co pro mě znamenáš. Nikdy jsem nešeptala větru, jak moc tě miluju, ani jsem to neřvala z plných plic ze skály dolů do údolí. Vlastně si myslím, že s tím ani nic udělat nejde. Že s tím nejde udělat nic jiného, než to cítit.

Je snadné zapomenout na věci, které pro nás nejsou důležité, správně?

Když si představím, jak se usmíváš, je to vlastně docela jedno, nezáleží na ničem. Je to tak jednoduché a přece tomu nerozumím. Ale to nevadí, můžu tady prostě jenom sedět a usmívat se, usmívat se s tebou a usmívat se bez tebe s tvojí představou a s představou tebe, občas zahrát nebo zazpívat nějaký tón jako připomínku a vzpomínku. Nebo se třeba zvednout a prohrabat tvoje fotky, prohrabat se našima věcma, víš, je to tak zvláštní. Když tady jsi, je to tak automatické, tak samozřejmé, tak správné, že se nad tím ani nepozastavuju, a jakmile odejdeš, uvědomuji si to tak silně – a přesto ne nijak bolestivě. Tedy možná ano, možná tu nějaký ten tlak zůstane, ten, co mi připomíná, že jsem ještě pořád naživu a proč, ale ten mi v ničem neubližuje ani nebrání. Je to, jako by nikdo nikam neodešel, jako by se nic nezměnilo, a přesto se změní tolik. Změní se vzduch a změníš se ty a změním se já, protože tu nejsi, ale já tě stejně cítím, cítím tě kolem sebe a ve mně a ve všech věcech, které se nás týkají kterých jsme se dotkly, na které jsme se usmály, kterým jsme něco vtiskly – tedy i nás samotných. Nerozumím ničemu z toho, ne, nevím, jak to funguje, proč to tak je, jak je to vůbec možné, jak to, že to nezmizí, jakmile se zamračíš ty nebo já nebo nebe, ale je to tak, a vím, že je to správně, a věřím tomu. Věřím tomu okamžiku, věřím v něj a kvůli němu jsem ochotná obětovat všechno, protože je věčný. Nevím, jestli na něčem skutečně záleží, pokud nejsme tady, ale záleží na všem, pokud ano a pokud máš na tváři úsměv. Takže možná, že můžu prostě jenom říct, pojďme domů, honey, protože...

...ti věřím

a ty víš.