pondělí 1. července 2013

Pacing up and down and staying right here.

Nebudu už se snad ani omlouvat, že jsem tu tak dlouho nebyla, nemyslím, že by to mělo cenu. Nicméně vám nesu cosi, co mám sice napsané už docela dlouhou dobu, nicméně... myslím, že jsem se bála to zveřejnit. Že jsem se toho bála. Děsí mě to. Děsím se.
Jsem ustrašený člověk.
Ale některé věci by se dít neměly.

Jestli mi někdo řekne, že v názvech a nadpisech nemají být tečky, sním mu všechna jeho lízátka.

Název: Pacing up and down and staying right here.
Fandom: Originální
Varování: vulgarismy 12+
Poděkování: Bratčekovi, pomohl mi s jistými drobnostmi (jsem strašný detailista)





Kouřím levný cigáro. Stává se kratším a kratším, netrvá dlouho a už mi pálí prsty, jako by mě chtělo povolat zpátky do týhle zkurvený reality, co za to ani náhodou nestojí. Nemá to cenu. Hodím ho z okna a zapálím si další. Zapálím si duši. Sedím na parapetu, na údajně čerstvym vzduchu, i když ten už tohle město dávno nemá, a paradoxně si ničím plíce. Who cares.
„Who the fuck cares in this fucking world, motherfuckers?!“ nevím ani, na koho řvu, jenom se dusím. Stejně mě nikdo neposlouchá. A stejně se neumim vyjadřovat. A stejně neumím nic. Stejně, stejně nic.
Nic nemám a nikdy jsem nic neměl, i když jsem si myslel, že jo. Opřu hlavu o rám okna a jenom blbě čumím ven, tak jako poslední hodinu nebo dvě. Nebo den nebo dva, nevím. Vyjde to nastejno, ale na ničem z toho nezáleží. Napadne mě, jestli záleží vůbec na něčem. Na minulosti? Ta už tu ale není. Na přítomnosti? Vážně, na tý posraný zkurvený přítomnosti, na bolesti, na šedejch mracích, no fakt? Ne. A budoucnost – žádná nás nečeká. Ne, to taky není dobře, žádná nečeká. Ne proto, že by to s ostatníma bylo jinak, vím, že ne, nebo si to aspoň nechci připustit, nechci věřit tomu, že jsou na světě ještě nějací šťastní lidé, ale proto, že jsem sám. Nemám právo říkat my.
Žádná rodina, žádní přátelé, žádní známí, nikdo. Nemá to smysl.
Život nemá smysl.
Potáhnu z cigarety.
Co z něj? Narodíme se, umřeme. Jakej byl úmysl? Nechat narodit další – a proč, aby taky umřeli?
Ne, nemá to smysl.
Jsem si tím jistý.
A možná kvůli té jistotě doufám, že nemám pravdu. Strašně moc doufám, že přijde někdo a řekne: Koukni vole, ty jsi debil, je to takhle, je to jinak, a to proto a proto, jak sis moh' myslet něco jinýho? Pojď, jdeme žít.
Já bych šel.
Strašně rád bych šel.
Strašně.
Rád.
Bych.
Vypadnul.
A tak seskočím z okna.


Dopadnu na rovnou střechu, špinavou a někde i podělanou od ptáků. Jestli má tahle kuchyň nějakou dobrou stránku, tak to, že nemusím chodit dveřma. Což platí i pro pokoj a obyvák, ale na tom nesejde. Jsou prostě dny, kdy o ksift a kecy domovnice fakt nestojím.
Jako zrovna dneska.
Na chvilku se jenom zastavím na jejím okraji, ještě párkrát potáhnu, než ten vajgl zahodím. Nejspíš je večer, nebo spíš začíná, pozdní odpoledne, nebo tak něco, město rádoby usíná a zklidňuje se, i když ve skutečnosti ožívá. Krysy cítěj svoji příležitost a hryžou, dokud se neprožerou skrz. Skrz co, to už nevím.
Skočím na přístřešek, ve kterym by snad mělo bejt pár lopat a podobnejch blbostí a krámů, ale kde už pěknejch pár let nikdo nebyl a doufám, že tam taky nikdo lízt v nebližší době nebude. Vypouštět na hnusnej svět víc a víc hnusů, to nikdy nebylo dobrý.
Ale očividně si toho nikdo nevšim.
Ještě jeden seskok a stojim na zemi, zrovna tady je bláto, nevím proč, ale je tu vždycky, lepí mě k zemi a já se jenom snažim moc si nezasvinit boty. Přeskočím plot společný zahrady, nikdy jsem nepochopil, jak někdo může stát o zahradu, na který se mu opalujou cizí lidi, jakože sousedi. Ještě jednou vytáhnu krabku, ale když zjistím, že v ní zbývaj jenom tři nebo čtyři tyčky, zase ji schovám. Budu je ještě potřebovat. Jo, jasně, logika. Místo přátel potřebuju kus papíru a nikotin.
Zvednu oči a povzdychnu si.
Město padá, padá na mě a snaží se mě zavalit, ale to se mu nepodaří. Nikdy jsem nedostal tuhle šanci. K čemu?
K čemu tohle všechno?
Všechno co mě ubíjí.
Já sám se ubíjím. S ironickým úšklebkem, jako by to bylo strašná sranda. Haló, nemocnice! Jak se máte? Doufám, že vám dnes dorazilo hodně nemocných. Hlavně na psychiatrický oddělení.
Jo, jasně.
Strašně moc věcí jako by tu vůbec nebylo. Šedý mraky, špinavý stěny, udusaná hlína, rozsypaný popelnice. Kdysi dvojitá výloha už jenom z jednoho skla. Nejsem si jitej, co vlastně cítím, nebo co chci. Aspoň co chci cítit. Mít v tomhle světě i jen jednu jedinou jistotu by bylo skvělý, ale já ji nemám. Co je na tom slově vůbec tak jistého, že dostalo takovej význam?! Ne, ty věci... tu nejsou. Nejspíš proto, že na nich nezáleží. Nic se nezmění, ať se stane cokoliv, klidně můžou být mraky bílé a nadýchané, domy čerstvě omítnuté a barevné, popelnice prázdné, čerstvě vyvezené a na svých místech, můžou tu chodit malé holčičky v růžových šatečkách s lízátky nebo zmrzlinou místo kurev s cigárem, ale nic nebude jiné.
Zato já budu přesně tohle. Děvka s nikotinovou čubkou.
Chodící sem a tam a přesto zůstávající na místě.

Zírající.

7 komentářů:

  1. Depresivní.
    A ten kluk si myslí to, co já si myslet bojím.
    Nejsi jediná, kdo je ustrašenej.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo. A definuje to, co já se definovat bojím. A tak vůbec.

      Vymazat
  2. Znám tenhle pocit.
    Nebo spíš... často mám stejné myšlenky jako on.
    trochu jiné
    protože já bych si tohle myslet neměla, alee..
    prostě tak, no.

    Jinak je to úžasně napsané - Opravdu jako by to psal nějaký kluk s cigárem v hubě, né naše Hifi. :D Prostě jsem chvíli nevěřila, že jsi to psala ty. xD
    shut the fuck up, mai
    prostě je to dobrý xD

    NEJSEM PODĚLANÝ ROBOT, SAKRA O.O

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Um, no, brácha mi pomáhal s těmi slangovými názvy pro cigarety, yay, protože Hif o tom nic neví. Ale jinak... bych taky ráda nevěřila. Umm, jinak děkuju.
      Neměla myslet, yay, to je tak pojebaně trefný.
      Já tu mám prokázání? o.o fuck, padaj z mojho blogu, piko!

      Vymazat
  3. Jo.
    Hif, ať mi tvý postavy přestanou číst myšlenky. Zvlášť když jsou takhle depresivní.

    OdpovědětVymazat
  4. *pokouší se rybičky přesvědčit, že být obézním je sranda a ve velkém je krmí*

    Teda, ehhm, líbí. Myslím, že bych jen opakovala to, cos řekla ty sama povídkou a komentáře, chmm.
    (taky chci okno, pod kterým je hned střecha *^*)

    OdpovědětVymazat